Tragický životní osud padlého génia George Besta, kterého mnozí považovali za nejtalentovanějšího fotbalistu, jaký se kdy na Ostrovech narodil, jenom podtrhuje téměř nerozlučnou spjatost alkoholu a sportu v britské společnosti. Profesionálové vydělávající tisíce liber týdenně se v lásce k opojným nápojům nijak neliší od běžných lidí. Právě svou schopností ožrat se pod obraz boží jako by chtěli demonstrovat pouto, které je spájí s fanoušky.

Když počátkem devadesátých let začalo do anglické fotbalové ligy přicházet stále více cizinců, mnozí z nich byli doslova šokováni nezdravou životosprávou svých britských spoluhráčů. Hromadné pitky uprostřed týdne na utužování kolektivu nebyly ničím neobvyklým. Korunu všemu nasadil reprezentační tým před mistrovstvím Evropy v roce 1996.

Na soustředění v Číně a Hongkongu fotograf zachytil několik hráčů u svérázné zábavy: jeden z nich ležel v zubařském křesle a několik spoluhráčů mu lilo alkoholické nápoje do úst. Když pak přímo na turnaji největší pijan v sestavě Paul Gascoigne střelil vítěznou branku proti Skotsku, lehl si na zem a spoluhráči v parodii hongkongského incidentu ne něj stříkali vodu. Ironií osudu je, že to byl právě alkohol, který v kombinaci se zraněními urychlil konec Gascoignovy kariéry.

Pád nejlepšího

Prototypem promarněného talentu, a to nejenom v britském, ale celosvětovém měřítku, ovšem zůstává již zmíněný George Best. O své nejslavnější léta se hráč Manchestru United dělil s Beatles z konkurenčního Liverpoolu. Belfastskému rodákovi to nijak viditelně nepřekáželo. Získal si přezdívku pátý Beatle a stal se v podstatě první fotbalovou celebritou. Proslavil se totiž nejenom na hřišti, ale také mimo něho a velkou mírou přispěl k tomu, že se na tribunách objevovalo stále více žen a dívek.

Jeho divoký životní styl snad nejlépe dokumentuje jeho slavný výrok: ´Hodně peněz jsem minul na chlast, dívky a rychlá auta. A zbytek jsem prostě proflákal.´ Kvůli svým výstřelkům se Best postupně dostával do nemilosti vedení klubu a ten ho nakonec v roce 1974, když mu bylo jen 27 let, propustil pro nadměrné pití a pravidelné vynechávání tréninků. Pak se ještě celé desetiletí potuloval po menších klubech, ale už to s nim šlo rychle od devíti k pěti.

V roce 1984 byl chycen, jak opilý řídil vůz a když vzdoroval policii při zatýkání, musel si odsedět ve vězení dva měsíce. Jeho alkoholické výstřelky pokračovaly v soukromí i na veřejnosti. V roce 2002 se jako jediný způsob Bestovy záchrany ukázala transplantace jater. Ani to ovšem neodradilo Besta od nějaké té skleničky a koncem října 2005 ho museli hospitalizovat. Po necelém měsíci, 25. listopadu, severoirská fotbalová legenda svůj boj s alkoholem definitivně prohrála.

Po smrti se na Besta valily pocty, jakých se za života nikdy nedočkal. Už jeho pohřeb vypadal, jako by se svět loučil s velkým státníkem a ne alkoholikem, který shodou okolností patřil před čtyrmi desítkami let k nejlepším fotbalistům na světě. V roce 2006 nastala úplná bestovská mánie. Nejdříve po něm pojmenovali letiště v Belfastu, následně letadlo společnosti Flybe a pak ještě v Severním Irsku vytiskli milion pětilibrových bankovek s Bestovým portrétem.

Úterní klub Arsenalu

George Best měl mezi fotbalisty zdatné následovníky. Překvapivým knižním hitem byla vloni autobiografie Perryho Grovese. Prodalo se jí více výtisků než bezduchých chvalozpěvů na současné hvězdy. Že jste o Grovesovi nikdy neslyšeli? Kromě fanoušků londýnského Arsenalu na něj zřejmě zapomněla už i většina Britů. Popravdě řečeno, Groves byl jenom průměrný hráč z přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale jeho kouzlo bylo v tom, o čem mluvil v rozhovoru pro Guardian: ´Lidé sa ne mně podívali a mysleli si: kdybych hrál, byl bych jako on. Mohli mě vidět opilého ve vinárně, kde jsem jim mohl koupit drink, nebo se snažil přebrat jim dívku.´

Zkrátka, Perry Groves je vzpomínkou na časy, kdy ligoví fotbalisté ještě nežili ve vlastním světě, ale byli to obyčejní kluci z ulice se vším, co k tomu patří, včetně náklonnosti k alkoholu. Groves (jeho fanklub na stránce WeLovePerry.com) byl neodmyslitelnou součástí nechvalně proslulé skupiny hráčů Arsenalu nazývané úterní klub. Jejími dalšími prominentními členy byli Tony Adams, jistou dobu kapitán anglické reprezentace, a Paul Merson. Oba se později léčili z alkoholismu a u Mersona se k tomu ještě přidala závislost na kokainu a hazardních hrách.

Groves dodnes pitky této svaté trojice zlehčuje a tvrdí, že ani Adams ani Merson ve skutečnosti nebyli alkoholici, ale jenom silní pijani. Jinak by podle něj nedokázali podávat také výkony, jaké předváděli. Bohémský životní styl obhajuje tím, že si to mohli dovolit, protože se jim dařilo a vyhrávali. Kdyby prohrávali, tak by jim to fanoušci rychle vytmavili. Takhle se opíjeli společně. Možná má na to takový liberální názor pravě proto, že nikdy nepadl na úplné dno jako dva jeho parťáci.

Jak porazit démony

Anglický fotbalový tým na mistrovstvích světa v roce 1998 byl nepochybně raritou, protože jeho součástí byli Tony Adams a Paul Merson: dva hráči, kteří měli za sebou protialkoholické léčení a kdyby na poslední chvíli nebyl z kádru vyřazen Paul Gascoigne, mohla se ve Francii sejít trojka nejznámějších fotbalových pijanů devadesátých let.

Není docela známo, do jaké míry přispěly problémy s alkoholem k tomu, že Tony Adams přišel o kapitánskou pásku. Mnozí ovšem obdivovali otevřenost, s jakou svému problému čelil. Navíc si ještě uvědomil, že pro profesionální sportovce neexistuje v podstatě žádná specializovaná pomoc v případě, že podlehnou alkoholu, drogám nebo hazardním hrám. Také proto v roce 2000 založil charitu Sporting Chance Clinic, která jim má pomoct, když nebudou vědět, na koho se obrátit.

Zatímco u Adamse šla léčba poměrně dobře a kromě charitativní činnosti se po skončení kariéry pustil také do vysokoškolského studia, jeho dlouholetý spoluhráč Paul Merson padl na dno opakovaně. Když v roce 1994 přiznal závislost na alkoholu a kokainu, fotbalový svaz jej poslal na tříměsíční léčení. Dokázal se vrátit nejenom do velkého fotbalu, ale také do reprezentace. Na sklonku kariéry ovšem propadl sázkování, byl na pokraji sebevraždy a skončil na klinice u svého někdejšího parťáka Adamse. Pak se ještě léčil v Arizoně a aby problémů nebylo dost, v roce 2006 byl obviněn ze znásilnění, ale později se ukázalo, že přímo na místě činu vůbec nebyl.

Neméně komplikovaný je i príběh Paula Gascoigna, ve kterém mnozí viděli nového George Besta. Smutnou skutečností ovšem bylo, že Gazza, jak mu ve fotbalovém světě říkají, nejenom hrál, ale také pil jako Best. Na protialkoholickém léčení byl poprvé v roce 1998. Pak následovala série incidentů souvisejících s alkoholem a závislosti na lécích a kokainu. Jeho první autobiografie z roku 2004, kterou v skutečnosti napsal novinář Hunter Davies, opisovala všechny tyto traumy a vynesla mu prestižní cenu za nejlepší sportovní knihu roku.

Ovšem již o půl roku později Gascoigna vyhodili z trenérského postu v provinčním Ketteringu. Podle majitele klubu byl Gazza pod vlivem alkoholu před, počas a po několika trénincích a zápasech. Samotný Gascoigne přiznal nějakou tu skleničku, ale od opilosti to prý mělo daleko. Každopádně, mezitím vyšla další kniha o jeho životě, tentokrát napsaná za účasti psychoterapeuta a ještě podrobněji se věnující jeho osobním problémům. Gazza oslavil v květnu čtyřicet let a zůstává otázkou, zda vydrží bojovat proti všem démonům, kteří jej obcházejí.

Pád do moře

Letos ovšem v souvislosti se vztahem sportovců k alkoholu není v popředí žádný fotbalista, ale miláček kriketových příznivců Andrew Flintoff. O tom, že kriketisté v alkoholové lize ani zdaleka nezaostávají, se mohl před dvěma lety přesvědčit bývalý premiér Tony Blair. Na recepci po vítězství v Ashes, prestižní sérii zápasů proti Austrálii, přišlo několik hráčů hodně opilých. Jeden z nich později přiznal, že si ani nepamatuje, kdy předsedovi vlády podal ruku.

To ovšem nebylo nic v porovnání s incidentem na mistrovstvích světa na jaře tohoto roku. Po prohře s Novým Zélandem to opět několik hráčů přehnalo a opilý Flintoff nasedl na vodní kolo a vydal se do vod Karibiku. Vzhledem ke svému stavu z něho ovšem rychle vypadl a museli jej vytahovat z moře. I když další zápas odseděl za trest v ochozech a byl podroben kritice snad ze všech stran, jeho celkové pověsti to zjevně příliš neuškodilo. Dokonce několik týdnů po svém alkoholickém extempore získal cenu Celebrity Father of the Year. Zdá se, že kritéria na vzorného tatínka nejsou v Británii příliš vysoká. Jeho fanoušci teď doufají, že se pokusí překonávat kriketové rekordy a ne ten, který koncem osmdesátých let vytvořil australský kriketista David Boon. Během letu ze Sydney do Londýna totiž vypil 52 plechovek piva, a to už je skutečná alkoholická superliga.