Začněme však s něčím pozitivnějším. Úřad královského listonoše existuje v Británii už od roku 1516 a ustavil jej Jindřich VIII. (ano, ten, co měl šest manželek). Veřejnosti se však služby zpřístupnily až o více než sto let později, konkrétně Karlem I. roku 1635, schránky se ale na ulicích objevily např. až ve století devatenáctém.

Na britské poště se mi líbí to, že listonoši s červeno-žlutou kabelou obcházejí svůj okrsek šestkrát týdně, tedy i v sobotu. Méně ohromující je fakt, že máte-li tu smůlu a bydlíte na konci okrsku, dostanete své zásilky třeba až tak kolem druhé hodiny odpolední. Jste-li tedy závislí na poště a chcete se stěhovat, vyplatí se možná poinformovat se, na jakém úseku pošťákovy cesty se vaše nové hnízdečko bude nacházet.

Všichni víme, jak důležité je správně napsat adresu, koneckonců tloukli to do nás už v nižších ročnících základní školy, a ačkoli někteří lidé až do pozdního důchodového věku zápasí s vyplňováním složenek, alespoň vědí, že do pole adresáta musí uvést jméno a příjmení, ulici, číslo popisné, město a směrovací číslo. Někteří z nás to ovšem někdy lehce zanedbáváme, zvlášť, když píšeme někomu do menšího města, spoléhajíce na to, že pošťáci stejně všechny lidi znají. A i kdyby pošťák příjemce přece jenom neznal, což by bylo dost podivuhotelné, tak to minimálně vyčte z jmenovek na schránkách.

Tak s takovýmto přístupem byste v Británii daleko nedošli. Nevím, jak je tomu v ostatních částech Ostrova, ale v Londýně něco jako jména na kaslíkách anebo domovních zvoncích prostě neexistují. Nenapíšeš číslo domu? Dopis nedojde. Napíšeš číslo popisné paneláku, kde adresát bydlí, ale nenapíšeš číslo bytu? Dopis dojde, jen pokud bude pošťák v dobré náladě a hodí dopis na schránky, ať si ho obyvatelé domu nějak rozeberou. Takže naděje na to, že svůj dopis dostanete, tady je, ale šance na ukradení zásilky je v tomto případě snad ještě větší. Záleží pochopitelně také na povaze zásilky, dopisy od berňáků nebo exekutorů se většinou nekradou, zato balíčky mohou zmizet jedna dvě. Listonoše však za to v tomto případě vinit nemůžete.

Na druhou stranu, královská pošta průměrně nedoručí zhruba čtrnáct milionů dopisů ročně, z toho 60 % padá na vrub zásilkám vhozeným do cizích stránek. Soudě podle toho, jak často dostáváme cizí dopisy, mi toto číslo zdaleka nepřipadá přehnané. Někdy bych si moc ráda udělala exkurzi do třídírny zásilek, abych viděla, v čem spočívá ta chyba. Jestli to třídí stroje, nebo jestli ti lidé, co tu červeno-žlutou pošťáckou tašku plní, prostě neumí číst, nebo se jen neobtěžují rozlišit takové detaily jako jsou podobně znějící názvy ulic či čísla vedle sebe (dle logiky 32 nebo 33, vždyť je to jedno, hlavně, že obojí začíná na trojku). Při jejich platech bychom jim to sice neměli mít za zlé, ale na druhou stranu snad máme právo na doručení, když jsme si za to zaplatili, ne?

V posledních pár měsících jsem se na doručovatelské služby několikrát dopálila a můj zápal nakonec vyústil v monolog s poštou (o dialogu se v tomto případě nedalo hovořit). Už párkát se mi stalo, že jsem své správně adresované balíčky našla pohozené v lepším případě na schránkách, v horším případě jsem o ně zakopla přímo při vstupu do baráku (podotýkám, že bydlíme v bytovce o deseti bytech). Dokud to byly jen knihy, mlčela jsem, už proto, že královští listonoši umožňují vyzvednout si nedoručenou zásilku jen od pondělí do soboty v době mezi devátou a třináctou hodinou. Protože drtivá většina národa pracuje od devíti do pěti, jdou si všichni pro poštu až v sobotu, takže si tam jeden může klidně postát i hodinu, zvlášť před Vánoci. Kdepak, není nad služby pro veřejnost!

Když však onehdá listonoš zazvonil dole na zvonek, usoudila jsem, že mi nese dlouho očekávaný balíček s objednanou elektronikou, i čekala jsem, až zabuší na dveře a vytoužené zboží mi předá. Když se tak nedělo, šla jsem se podívat, kde to vázne, a s hrůzou zjistila, že pošťák už je dávno v tahu, ale můj balíček s výrazným nápisem „obsahuje elektroniku“ se válí na schránkách. Neváhala jsem, vyběhla ven a ve vší slušnosti mu sdělila, že tak takhle bych si to tedy nepředstavovala. Podivila jsem se, že mi balíček nepřinesl, když jsem ho ještě sama pouštěla do baráku, a vysvětlila mu, že na těch schránkách to někdo může čordnout. Pošťák řekl: „Aha, sorry“.

To bylo někdy začátkem října. Před Vánoci jsem dělala velké internetové nákupy, a snažila se věřit tomu, že MOJE dárky nebudou mezi těmi dvěma miliony balíčků, které pošta před svátkama většinou zašantročí. Když mi během tří týdnů nepřišly ty dvě zásilky, které měly přijít do tří dnů, v duchu jsem je oplakala a pohřbila, a s optimismem sobě vlastním se začala těšit na další čtyři dárky, které jsem objednala krátce předtím.

O to více mě proto rozezlilo, když jsem jednou v sobotu došla domů z nákupu a na schránkách se krásně rozvalovaly čtyři balíčky, opatřené mým jménem. Tady se sluší dodat, že schránky máme hned za domovními dveřmi, jež jsou celé ze skla, takže každý kolemjdoucí se může podívat, co to tam je, komu to patří a pak se např. pod záminkou vhazování letáků dostat dovnitř a vybrat si, co se mu zlíbí. V tomto případě by se zlodějíček jistě šťastně usmíval, protože pod nudně hnědým papírem se ukrývaly skvosty jako značkový mp3 přehrávač či cyklistický počítač.

Manžel byl doma a ujistil mě, že skutečně nikdo nezvonil, což jsem mu, plna zkušeností s královskými pošťáky, poměrně snadno uvěřila. Pak jsem si sedla a napsala našemu doručovateli otevřený dopis, v němž jsem se mu svěřila, že se mi v posledních třech týdnech ztratily dva balíčky a požádala ho, ať všechny zásilky, které nemůže doručit, odnese zpět na poštu, že si je tam ráda vyzvednu (to „ráda“ byla samozřejmě nadsázka). Zároveň jsem ho upozornila, že vzhledem k tomu, že se to nestalo poprvé, si tuto událost zaznamenávám a bude-li se opakovat, podám formální stížnost. V závěru jsem listonoši poděkovala za jinak dobré služby a odolala pokušení přiložit k textu tento obrázek.

Dopis jsem přilepila na schránky tak, aby si ho mohli přečíst nejen pošťák, ale i všichni sousedé, a nebáli se ozvat se, když najdou vlastní zásilky tam, kde nemají co dělat, tj.na schránkách nebo za domovními dveřmi.

Akce měla úspěch. Doručovatel se zřejmě vyděsil natolik, že mi poté jeden čas rovnou házel do schránky oznámení, že mám balíčky schované u nich na poště, a to i přesto, že manžel je pravidelně dopoledne doma, protože je po noční. Navíc bydlíme v přízemí, takže od těch domovních dveří to k nám opravdu není tak daleko.
Časem se ale pošťák otrkal a poslední den před Vánoci mi balíček donesl až domů. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek.