Paxo, jak mu na Ostrovech přezdívají, je dnes známý zejména jako moderátor večerní zpravodajsko analytické relace BBC Newsnight. Svým ostrým a neodbytným stylem kladení otázek si získal renomé buldoka, který jde neúprosně za vytyčeným cílem. Jeho rozhovor s bývalým ministrem vnitra Michaelem Howardem v roce 1997, v němž se ho dvanáctkrát zeptal stejnou otázku, zda hrozil tím, že přehlasuje rozhodnutí ředitele vězeňské služby, dávají často za vzor toho, jak má novinář trvat na tom, aby politik zodpověděl otázky, které jsou ve veřejném zájmu.

V čí prospěch?

Není vůbec překvapivé, že Howard si k Paxmanovi vypěstoval doslova averzi kombinovanou s mírnou paranoií. Když v roce 2004 reportoval o jeho návštěvě jako lídra opozičních konzervativců v Cornwallu, tak se strana oficiálně stěžovala na to, že příspěvek byl nevyvážený a jejího šéfa představil v negativním světle. Vedení BBC kromě jedné maličkosti jejich stížnost odmítlo jako neopodstatněnou. Možno je vytočilo to, že Paxman měl tu drzost zeptat se stejnou otázku potřinácté. A konečně se dočkal odpovědi. Howard po sedmi letech přiznal, že zmíněnou hrozbu neučinil.

Seznam politiků a jiných veřejných činitelů, jimž Paxman leží hluboce v žaludku je hodně dlouhý. Mezi jeho nejznámější ´protivníky´ patří kontroverzní poslanec George Galloway. Jejich interview po volební noci v roce 2005 bylo skvělým příkladem vyhrocené konfrontace, v níž ani jedna strana nereagovala na to, co říkala ta druhá. Paxman se tehdy nově zvoleného poslance zeptal, zda je hrdý na to, že se zbavil jedné z mála černých poslankyň Oony Kingové. Galloway odmítl odpovědět a neustále vyzýval Paxmana, aby mu místo takovýchto otázek raději poblahopřál k vítězství. Když to Paxman se zjevnou ironií udělal, Galloway si odepnul mikrofon a odešel.

Rovněž nadřízeným se Paxmanův styl ne vždycky zrovna líbí. Bylo by pro ně mnohem přijatelnější, kdyby volil mírnější, diplomatický tón. To by ovšem již nebyl Paxo. Přes všechny trable nakonec vždycky usoudili, že je lepší ho mít na své straně než riskovat, že uteče ke konkurenci. A tak si ho museli pořádně zaplatit. Podle dokumentů, které pronikly na veřejnost, bere Paxman 800 tisíc liber ročně za Newsnight a dalších 240 tisíc za University Challenge.

Právě momenty jako konfrontace s Howardem nebo Gallowayem jsou pro mnohé důkazem, že Paxmanův styl je hodně kontraproduktivní, protože moderátor si jenom znepřátelí hodně respondentů a v konečném důsledku se vlastně nic nového nedovíme. Paxmanův obyčej ptát se několikrát na to jisté dokonce vedl k spekulacím, zda to není jenom zástěrka toho, že vlastně neví, co jiného se má ptát, a tak se ptá stále to jisté.

Kritikům částečně nahrává do karet jeho vlastní přiznání, že v slavném rozhovoru s Howardem pokračoval ve zmíněné otázce proto, že mu ze studia oznámili, že následující příspěvek ještě není hotový, a tedy musí interview nějak prodloužit. ´Nevěděl jsem, na co bych se ještě zeptal, a tak jsem mu položil stejnou otázkou a ani po čtrnácté (ve skutečnosti jich bylo jen dvanáct, pozn. red.) jsem nedostal odpověď,´ řekl Paxman po několika letech v televizním programu Parkinson. Ve stejné relaci rovněž přiznal, že dost často má pocit, že vůči politikům zašel za jistou tolerovanou hranici a na druhý den ho to mrzí, protože politikové mají legitimitu, kterou jim dali voliči, zatím co jeho nikdo nevolil.

Všestranný autor

V Paxmanův prospěch zase mluví třicet let zkušeností s politickou žurnalistikou. Většina dnešních diváků jej zná zejména ze studia Newsnightu nebo vědomostní soutěže University Challenge, ale Paxman začínal jako investigativní novinář v několika hodně zapeklitých oblastech. Tři roky strávené v severoirském Belfastu byly skutečným novinářským křtem ohněm. Ani poté se ovšem nepříjemným tématům nevyhýbal. Společně se známým autorem historických thrillerů Robertem Harrisem napsal v 80. letech dějiny biologické a chemické války. Později dostal cenu Královské televizní společnosti za program o záhadné smrti italského bankéře Roberta Calviho.

Podle některých lidí, kteří Paxmana znají blíže, se dokonce lépe než na obrazovce cítí při psaní. O tom, že je nejenom potentním, ale taky kvalitním autorem, svědčí, že většina jeho knih se dočkala druhého vydání. Jeho kniha Angličané je na seznamu doporučené literatury pro A levels (britská obdoba maturity) a přečíst by si ji měli všichni přistěhovalci, kteří mají upřimný zájem alespoň částečně pochopit tenhle tajemný ostrovní národ.

Stejně přínosné může být i čtení jeho dalších knih odhalujících pozadí vysoké politiky, moci, nebo nejnověji zamyšlení se nad smyslem monarchie v dnešní společnosti. Paxman dokáže témata zpracovat s erudovaností insidera, ale zároveň si dokáže uchovat typický ironický, někdy až cynický odstup. I díky této vlastnosti jen málokdo dokáže s určitostí říct, na které straně Paxman názorově stojí. Svou dávku televizního mučeni si s ním totiž museli vytrpět zástupci všech názorových směrů. To, že se v mládí označil za socialistu, je pro dnešek docela nepodstatné.

Drsňáckým vystupováním na obrazovce si Paxman získal pověst chladného člověka, kterého jedinou emocí je touha ponížit a zlikvidovat protivníka. Do jisté míry je to zásluhou věty, kterou nikdy neřekl, ale dlouho se mu připisovala. Před každým rozhovorem si údajně pomyslel: ´Proč mi tito prolhaní bastardi zase lžou?´. Ve skutečnosti Paxman tvrdí, že jenom pitomec si myslí, že všichni politikové pořád lžou.

Proto bylo pro mnohé překvapením vidět slzícího Paxmana v televizní relaci Who Do You Think You Are?, když se dozvěděl, jak farnost odmítla pomoc v nouzi jeho prastaré matce, protože jedno z její 11 dětí bylo nemanželské. Televizní inkvizitor se najednou zlomil a ukázal lidskou tvář. A získal si tím ještě větší úctu než měl předtím. V post-dianovské Británii jsou slzy součástí mediálního imidže.

Obecně má Paxman v novinářských kruzích pověst mimořádně inteligentního a bystrého člověka. Někdy se to dokonce může obrátit proti němu. Stačí nejmenší chybička, kterou by si u průměrného novináře nikdo nevšiml a už se objevují spekulace, zda Paxmanova hvězda zhasíná.

Stalo se mu to nedávno, když mu kritici vyčítali, že ve vědomostní soutěži University Challenge jednomu týmu udělil body za nesprávnou odpověď a jinému odebral za správnou. Problém byl v tom, že došlo k posunu kartiček s odpovědmi a to způsobilo celý zmatek. Jiným hnidopichům se zase nelíbila jeho výslovnost chemického prvku germanium. Jako kdyby na světě nebyly důležitější věci. Paxo si svou výjimečností na sebe zjevně upletl bič a musí počítat s tím, že cokoliv jiného jako dokonalost se bude považovat za selhání.

Kritika do vlastních řad

I když Jeremy Paxman prožil v BBC v podstatě celou svoji profesionální kariéru a dal by se považovat za vzor loajálnosti, právě díky svému renomé a pozici, kterou si vybudoval, si může dovolit kritiku a výpady, jaké by jiným nikdo netoleroval. Pověstným se stal jeho odpor k tomu, aby se v Newsnightu vysílala předpověď počasí. Když už tedy musel přijat tohle ponížení, postavil se k tomu svérázně. Jeho první ´předpověď´ byla: ´Východní oblasti se vyhnou dešti, kromě těch, kde to tak nebude a na západě bude zamračeno a déšť, kromě oblastí, kde to tak nebude.´ Na druhý den divákům jen stručně řekl, ať si sebou vezmou deštníky a o několik dnů později to ještě vylepšil výrokem: ´Je duben. Co čekáte?´

Nechuť k oznamování deště byla ovšem jen předehrou k rozsáhlé kritice fungování BBC. V přednášce na edinburském festivale Paxman lamentoval nad tím, že prioritou dnešní televize se stalo věci pokrývat a ne odkrývat. Vítězí ten, kdo dokáže vyvolat větší emoce, kdo více křičí. Argumenty a fakty zůstávají někde na pokraji zájmu. Zašel dokonce tak daleko, že se ptal, zda BBC má vůbec budoucnost. Zda dokáže vůbec odůvodnit svou existenci.

Na první pohled může Paxmanova přednáška vyznít jako nářek člověka z minulosti, který se nedokáže vyrovnat s tím, že svět se od jeho začátečnických let změnil. Pozorné čtení ovšem ukazuje spravedlivý hněv nad tím, že televize po sérii skandálů se zmanipulovanými telefonickými soutěžemi nebo tendenčně sestříhanými relacemi vypadá jako jeden velký podvod. A Paxman nechce být za podvodníka. ´Navozuje to dojem, že jedinou skutečnou věcí na obrazovce je celulitida v programu How To Look Good Naked,´ posteskl si v Edinburghu.

V rozčílení nad omezováním rozpočtu pro zpravodajské relace se dokonce dostal do sporu s Johnem Humphrysem, moderátorem ranního programu Radio 4 Today, kterého se politikové obávají přinejmenším tak jako Paxmana. Humphrys měl totiž pocit, že když dojde na lámáni chleba (čili krácení peněz), tak by měla mít přednost jeho relace, protože v televizi se jich přece jenom točí víc. Paxman mírně rozčíleně reagoval, že podle něho by si největší žijící Velšan měl promyslet, zda je vhodné, aby se do sebe pouštěli jako krysy.

Oba velikáni společně cítí, že v jejich profesi není něco s kostelním řádem a snaží se to zvrátit. Štve je, že rozhlas a televize upadají do banality, v níž zkreslují realitu a vytvářejí (dez)iluzi, že naše životy jsou mnohem mizernější než ve skutečnosti. Vrhají tedy svou autoritu do záchrany ikonických programů, kterých jsou ztělesněním, a principů, jichž se po desetiletí drželi. Analytici tvrdili, že Paxmanova slova mají stejnou váhu jako kdyby je vyslovil generální ředitel BBC. Zvenku to ovšem vypadá, že se spolu s Humphrysem pustili do prohrané bitvy, což se jim v studiu jen málokdy stává. Nová uspěchaná mediální epocha zřejmě nebude mít na pilné, vytrvalé a provokující paxmanovské typy čas.