Britové se dělí do 120 přesně vymezených společenských tříd a dalších 413 podtříd. To ovšem platí, jen pokud za svůj zdroj považujete známého spisovatele a pečlivého pozorovatele britského života George Mikese.

Jsem dělník a jsem na to hrdý

Zároveň je pro ně ale stále obtížnější najít pro sebe to správné místo. V jednom průzkumu agentury MORI z konce devadesátých let téměř dvě třetiny respondentů souhlasily s tvrzením, že nepatří k žádné konkrétní společenské třídě.

Sociologové už delší dobu zaznamenávají trend jakéhosi sebepodceňování. Společenská struktura Británie se za uplynulých několik desetiletí výrazně změnila. Začátkem sedmdesátých let byly přibližně dvě třetiny Britů zaměstnány v odvětvích, které je zařazovaly do dělnické třídy. V roce 2002 tvořila tato skupina už jenom necelou polovinu obyvatelstva.

Dalo by se očekávat, že takováto změna se přenese i do jejich myšlení. Jenže agentura MORI, která pravidelně zjišťuje společenské hodnoty obyvatel Británie, zaznamenala, při doposud posledním takovémto průzkumu, nebývalý nárůst poměru těch, kteří se považují za příslušníky dělnické třídy a jsou na to patřičně hrdí. V roce 1999 to bylo 52 procent, o tři roky později se už k dělnické vrstvě hrdě hlásilo 68 procent dotazovaných. Paradoxem je, že do této kategorie se zařadilo také 55 procent lidí, kteří podle standardních britských sociologických kriterií patří k střední třídě.

Premiérovi Tonymu Blairovi se v podstatě daří plnit cíl vytvořit novou, silnou střední vrstvu, která by se stala nositelkou moci v Británii a její součástí by byly milióny lidí, kteří se tradičně považují za dělnickou třídu a mají vyšší ambice než jejich rodiče a prarodiče. V jejich myšlení se však tato změna společenského postavení zatím příliš neprojevuje. Spíše naopak.

Nejlépe se tento zvláštní postoj k vlastnímu sociálnímu postavení dá vyjádřit slovy jednoho respondenta: „Chodíme do práce, tak jsme dělnická třída.“ V některých případech se možná lidé zařadí do nižší kategorie záměrně, aby pak jejich případný postup do vyšších sfér vypadal mnohem působivěji. Nebo aby jejich pád na dno nevypadal až tak hrozivě.

Dalším z důvodů může být, že střední třída, toto dítě a zároveň motor průmyslové revoluce, se vždy snadněji vyčleňovala na základě toho, čím není, než podle toho, čím je. Historik Tristram Hunt to v dokumentu televize Channel 4 o společenských třídách charakterizoval slovy: „Střední třída se hrdě oddělovala od nevzdělané dělnické třídy i od idiotské aristokracie. Plebs chlastal, snobové se věnovali lovu. Střední třída četla, debatovala a stolovala.“

Modrá krev versus celebrity

Pohled na britskou společnost se samozřejmě neobejde bez zmínky o dědičné aristokracii – té zvláštní skupiny lidí, kteří se mnohdy cítí být jiným živočišným druhem, než jejich spoluobčané bez modré krve.
Vévodové, markýzi, hraběta, vikomti nebo baroni si zakládají spíše na tom, co dokázali jejich předkové a ne na tom, čeho dosáhli oni sami. Reálnou politickou moc už dávno ztratili, hon na lišky jim zakázali, ale zdá se, že z hlediska blahobytu je to příliš znepokojovat nemusí. Zhruba stovka šlechticů pořád vlastní třetinu půdy v Británii a aby se jim tento majetek lépe užíval, tak často pobírají štědré zemědělské dotace od Evropské unie. Mezi jejich příjemci jsou i královna Alžběta, dědic trůnu princ Charles nebo nejbohatší Brit, vévoda z Buckinghamu.

V zmíněném dokumentárním seriálu televize Channel 4 o společenských třídách v Británii si jedna z představitelek vyšší třídy zalamentovala nad tím, že život už ani v téhle zemi není, co býval: „Žijeme v rovnostářské společnosti, kde byla třída nahrazena celebritami. Jediná společenská třída, která má význam, je třída slavných.“
Paradoxem je, že britští sociologové ve svých výzkumech rozeznávají několik vrstev střední a dělnické třídy, ale vyšší třída pro ně neexistuje. Zdůvodnění? Jejich příslušníků je tak málo, že jsou pro statistiky v podstatě zanedbatelní. Můžete být člen královské rodiny nebo miliardář Richard Bronson, stejně jste jen střední třída.
Aristokraté si v době reality show musejí hledat nové místo v společnosti. Někteří, jako lord Brocket, jemuž se podařilo promarnit téměř všechen rodinný majetek a skončit ve vězení za pojistné podvody, se neváhá ztrapňovat přímo v jedné z reality show. I takovou podobu mají někdy lidé, kteří jsou v očích konzervativní části Británie stále ještě symbolem hrdého Albionu, staré dobré Anglie nezasažené duchem modernizmu a pokroku.

Degenerace ztracené generace

Na opačném pólu společenského řebříčku stojí za zmínku skupina takzvaných neets. Jde o mladé lidi ve věku 16 až 24 let, kteří nemají zaměstnání, nechodí do školy ani se žádným jiným způsobem na povolání nepřipravují. Odtud i jejich název – Not in Employment, Education or Training. Tato podle mnohých ztracená generace je stále početnější a podle vládních statistik je v Británii už přes 1,1 milionu „neetů“. Navíc se očekává, že jejich počet se ještě zvýší, i když nárůst již nebude tak prudký jako v uplynulých letech. V některých oblastech Británie ovšem i teď tvoří „ztracená generace“ téměř čtvrtinu všech mladistvých.

Tahle sociální skupina je pro stát výraznou zátěží nejen proto, že nemá zaměstnání, ale taky proto, že je u nich mnohem vyšší pravděpodobnost zločinnosti nebo užívaní drog, nadprůměrný počet těhotenství nezletilých a výrazně horší zdravotní stav. Podle listu Sunday Times jsou celoživotní náklady státu na jednoho neeta v průměru 100 tisíc liber.

Na základě dosavadních poznatků se dá předpokládat, že většina negativních vlivů se přenese i na potomky dnešních neetů, kteří budou vyrůstat v nevhodném prostředí plném násilí, alkoholu a nízkých nároků na vzdělání. Také proto se vláda snaží různými programy počet těchto neúspěšných mladíků snižovat.Výsledky ovšem nejsou příliš povzbudivé, protože každý rok jich přibývá 85 tisíc.

Radikální, a podle mnohých nehumánní, řešení navrhuje americký sociolog Charles Murray. Ten tvrdí, že jediným účinným způsobem je vytvoření jakéhosi sociálního apartheidu, v němž se vytvoří paralelní světy. Nejnižší vrstvy společnosti by byly vytlačeny do vlastních čtvrtí, sociálních ghett, v nichž by děti vyrůstaly a vzdělávaly se odděleně od svých vrstevníků z úspěšnějších rodin. Pro porušovatele zákona navrhuje nemilosrdné vězení, a ne převýchovu. Zkrátka je chce odklidit z ulic. Britské politické strany rády a často mluví o potřebě opětovného nastolení disciplíny a pořádku, ale tradice individuální svobody je v Británii natolik silná, že se k Murrayho myšlenkám zřejmě otevřeně jen málokdo přihlásí.

Britský lumpenproletariát

Specifickou skupinu obyvatelstva, nazývanou chavs, tvoří lidé dělnického původu, kteří se kromě toho vyznačují také nízkým vzděláním, nošením mnohdy nevkusného značkového oblečení a levné bižuterie nebo častým násilným chováním a pro cizince téměř nesrozumitelnou angličtinou plnou slangových výrazů, kterým někdy nerozumějí ani jejich rodiče. Původ slova chav není celkem jasný, ale většina zdrojů se přiklání k teorii, že základem jsou zřejmě slova z anglické romštiny čhavo, čili chlapec, nebo čhavi, čili dítě.

Když si chcete představit typického chava, stačí si pomyslet na Vicky Pollardovou z televizního seriálu Little Britain nebo na fotbalistu Wayna Rooneyho a jeho přítelkyni Coleen McLoughlinovou. Je to prostě jakási britská forma lumpenproletariátu. Chavem se člověk stává hlavně na základě svého oblečení a chování. Majetkové poměry nejsou rozhodující. Chavem může být osoba odkázaná na sociální dávky, stejně jako milionářská, sportovní, herecká nebo zpěvácká hvězda.

Objevili se ovšem i takoví, kteří tvrdí, že označovat někoho za chava je urážlivé a ponižující. Podle nich jsou všechny negativní aspekty života chavů vážnými sociálními problémy a ne záminkou na žertování a zesměšňování. Na obranu chavů se postavil dokonce labouristický poslanec Stephen Pound, jenž se hrdě označil za kandidáta na chava. Sám totiž ve volném čase nosívá fotbalový dres Fulhamu, má několik prstenů a jeho dcera si už jako hodně mladé děvče dala udělat piercing. Podle Pounda je zesměšňování chavů příkladem třídního snobství. Problematika chavů se již dostává i na akademickou půdu. Studentka univerzity v Leedsu Verity Jenningsová se ve své diplomové práci zaměřila na to, jaký jazyk média používají pří psaní o chavech a v jakém kontextu se o nich zmiňují.

Zemědělec premiérem, ale také úpadek

I samotní Britové tradičně vnímali svou společnost jako poměrně uzavřenou, kde byly jednotlivé vrstvy přesně odděleny a přechod z jedné do druhé spíše výnimkou. Několik sociologů, většinou zahraničních, však poukázalo na to, že po několik staletí byla právě Británie v evropském měřítku nejotevřenější z hlediska možného posunu v společenské hierarchii.

Ferdinand Mount, bývalý ministr ve vládě Margaret Thatcherové, ve své knize o společenské propasti v Británii Mind the Gap připomíná, že právě tato otevřenost umožnila lidem z dělnických nebo zemědělských rodin probít se až na nejvyšší vládní post a jako světlé příklady mobility směrem nahoru uvádí Benjamina Disraeliho, Ramsayho MacDonalda a Johna Majora. Zároveň ovšem neopomíná ani zajímavou skutečnost, že lidé narození v roce 1958 se přesouvali z jedné třídy do druhé mnohem více než lidé narození v roce 1970, kteří převážně zůstávají ve stejné třídě jako jejich rodiče.

Britská společnost ovšem zná i mnoho případů společenského úpadku. Nedělní list Sunday Times nedávno věnoval velkou pozornost lidem, jenž při zkoumání svých rodokmenů zjistili, že jejich předkové byli mnohem bohatší než oni. Jejich počet je podle odhadů čtyřikrát větší než se dosud předpokládalo. Sunday Times to považuje za náznak, že Británie je krajinou, v níž se šikovní a talentovaní přebíjejí na vrchol a neschopní, neopatrní nebo takoví, co se od nich štěstí odvrátilo, tvrdě padají na dno. Sociologové v tom vidí znak zdravé společnosti. Obousměrná společenská mobilita je podle nich důležitá pro společnost založenou na zásluhách.