V pátek jsem zůstala doma. Že mě porazili bacili mě zas až tak neudivilo, protože jsem měla za sebou rok intenzivního studia a velice náročnou šestitýdenní praxi, na odpočinek všeho všudy tři dny a pak hurá rovnou do práce.

K doktoru jsem se samozřejmě ani neobtěžovala jít, protože vím, že tady existuje snad jen jeden přístup k nemoci – „ale to přejde časem samo“, a předepisují se většinou jen dva typy léků – paracetamol a antibiotika. Několikaletý pobyt v UK mě naučil, že má cenu k doktorům chodit až poté, co usoudím, že potřebuji antibiotika, což usuzuji zpravidla na základě studia internetových lékařských portálů. Léty už jsem získala značný cvik v diagnostice.

V sobotu mi nebylo o moc lépe, a tak jsem prostudovala několik webových stránek typu www.ordinace.cz. Pohledem do krku jsem usoudila, že mám zřejmě anginu, a protože jsem potřebovala jít v pondělí zase do školy, vydala jsem se do nemocnice na pohotovost. Po čtyřech hodinách čekání doktor potvrdil můj odhad (o své e-léčbě jsem mu samozřejmě nevyprávěla) a předepsal antíky.

V neděli už pěkně zabraly, a tak jsem v pondělí vyrazila do práce; pro jistotu už ale ne na kole, ale autobusem. Když jsem se ve středu zase začala cítit unavená, přičítala jsem to nejprve pracovnímu nasazení – vykonávaly jsme právě s kolegyní domácí návštěvy našich budoucích žáčků. Pak se do mě dala zimnice, a tak jsem si večer opět cvičně změřila teplotu a ejhle, zase tam bylo přes 38. Ve čtvrtek jsem se uvolnila z práce dřív, abych stihla dorazit ke svému obvoďákovi, jenž má v 15 hodin pohotovost, ale když jsem tam zpocená a uvařená doběhla, našla jsem jen cedulku s nápisem: SORRY, DNES ZAVŘENO, MÁME ŠKOLENÍ. Potěšilo mě, že se můj obvodní lékař dále vzdělává, nicméně večerních 39,3 °C mi na náladě trochu ubralo. I vzala jsem si další pravidelnou dávku antibiotik a šla na kutě. Ráno už jsem sice měla jenom 37,9, ale i tak jsem se necítila dvakrát dobře a zaradovala se, když mě ředitelka odvolala z výletu do Greenwichského parku, kam jsem měla jet jako doprovod.

Večer jsem si naměřila rekordních 39,9 a vzpomněla si přitom na to, jak jsem se cítila ve čtrnácti letech, když jsem během dvou hodin vypila půl litru broskvové vodky. Protože do mě kamarádka smskově hučela, ať si s tím nehraju, že třeba taky klidně můžu mít sepsi nebo mononukleózu, uvolila jsem se zavolat na NHS Direct. To je taková vládní zdravotní služba, kterou stát zřídil proto, aby pacienti neotravovali doktory s každou kravinou, ale přitom se mohli o svém stavu s někým kvalifikovaným poradit.

Telefon zvedla recepční a usoudila, že můj stav je natolik vážný, že si zasluhuje poradu se zdravotní sestrou. To už něco znamená – kdyby mi bylo prd, poradila by mi sama, abych si vzala paracetamol. Sestřička si tedy nechala odvyprávět, že už je mi deset dnů zle, nějakou dobu mě trápí horečky a od minulého týdne beru antibiotika, která se nezdají příliš zabírat. Sympaticky prohlásila, že 39,9 je fakt už docela dost a optala se mě, jestli zároveň s antibiotiky beru i paracetamol. Odpověděla jsem, že ne, a byla jsem lehce sprdnuta, že kdybych ho bývala byla brala, tak by mě ty horečky dávno přešly. A poté se rozhodla uvalit na mě léčbu – ještě při telefonátu s ní mi poručila spolknout dva paracetamoly, načež nařídila, že v průběhu soboty budu brát tento všemocný lék třikrát denně po dvou kusech. Hlavně jim prý už nemám volat, jenom kdyby se to FAKT zhoršilo anebo se objevily nové příznaky. Rozloučila se tím, že mi znovu zopakovala, jak často si mám prášky vzít, a připomněla, ať se neopovážím jim zavolat dřív než v neděli ráno.

V sobotu mi bylo pro změnu opět blbě, a tak jsem se rozhodla překročit sestřin zákaz otravování zdravotníků a rozhodla se jít pro změnu prudit zase do nemocnice na pohotovost. Manžel uvažoval, že mi zavolá sanitku, ale řekla jsem mu, že to je přece jen na naléhavé případy. Manžel se ohradil, že co jsem asi v tomhle stavu já, ale protože už má s místním zdravotnictvím také své zkušenosti, nechal si vysvětlit, že to je jen pro lidi, co se už opravdu sypou.

Čekání jsem si zkrátila povídáním s jednou známou Češkou, kterou jsem tam náhodou potkala (svět je skutečně jen taková globální vesnice), a jež usilovala o léčbu zánětu středního ucha. Dostala antibiotika a k ušaři ji objednali až na za čtrnáct dnů. Ještě jsme se od té doby nesetkaly, ale chci věřit, že stále ještě slyší.

Když na mě po pěti hodinách, dvou čajích a jedné polévce z automatu konečně přišla řada, povyprávěla jsem doktoru o svých potížích. Svěřila jsem se také, že pokašlávám a poprosila ho, jestli by mi nemohl udělat krevní testy, které by vyloučily třeba tu případnou mononukleózu. MUDr. mě chytil pod krkem – za uzliny – sekundu je prohmatával a řekl, že to nebude nutné. Poté mě poslal na rentgen plic. Plíce mi měl fotit takový mladý floutek, a tak mě velmi potěšilo, když mi podal nemocniční bavlněnou zástěru a řekl, že na něj mám houknout, až budu převlečená.

Po úkonu jsem byla odvelena zpět k doktoru, který mě měl na starosti. Vyzvedl si mě v čekací místnosti a šel se na počítač podívat na moje plíce. V duchu jsem ocenila, jak to tam mají vymakané a zelektronizované. Dr. mi radostně sdělil, že nemám zápal plic, a se slovy, že mě ty horečky časem přejdou, se mě chystal propustit domů. Ač na sobě občas nechám dříví štípat, i mně to už přišlo jako silné kafe, a začala se obhajovat, že mi je fakt špatně, že už to trvá tak dlouho a jestli by tedy nemohl udělat nějaké testy. Myslím, že jen fakt, že jsem pak málem omdlela, ho probral k jakés takés činnosti. Činnost znamenala, že mě odvedl zpět do vyšetřovací místnosti, dal mi dvě sklenice vody a šel se poradit se svým nadřízeným. Slyšela jsem je, jak si povídají, a krátce po větě „tady nemůžeme už nic víc udělat,“ se můj doktor vrátil. Sdělil mi, že také jeho nadřízený souhlasí s jeho postupem, ale že mi tedy dá (aby měla dušička klid) prášky proti nevolnosti. A hned mi donutil jeden spolknout. Na závěr mi ještě poradil, abych si je schovala, že mají dlouhou záruční dobu. Doma jsem si přečetla příbalový leták a zjistila, že jsou určeny na léčbu migrény, nevolností, schizofrenie a maniakální deprese.

V neděli jsem už měla sice jenom nějakých slabých 38, ale zato jsem se osypala. I zavolala jsem opět na NHS Direct, kde mi udělali telefonický test na meningitidu (což jsem poznala z nastudovaných webovek) a po dlouhých (a drahých!) minutách čekání doporučili, že mám zavolat svému obvoďákovi. Že je sice neděle, ale někdo jistě bude na telefonu. Obvoďák na telefonu byl, opět mi udělal telefonický test na meningitidu, řekl mi, že mononukleózu klidně můžu mít, ale že na to se přijde jedině tak, že mi udělají krevní testy, a ať se objednám na středisko.

Tam jsem zavolala hned v pondělí ráno, nicméně mi sdělili, že nejbližší volný termín je ve čtvrtek. Ten jsem odmítla, protože ve středu končil školní rok a na čtvrtek jsem měla zarezervovanou letenku do Čech. Rozhodla jsem se tedy čtyři dny nějak přežít na paracetamolu a neuškrábat se přitom k smrti – vyrážka totiž sestoupila na chodidla a konečky prstů, a jediné, co krátkodobě přinášelo úlevu, bylo strčit si nohy do kýblu se studenou vodou a nebo je rychlými pohyby třít o koberec. V noci jsem se budila téměř každou hodinu a rvala nohy do kýblu. Na pokraji zhroucení jsem ráno volala k Bohu o vysvobození, a přišlo mi na mysl vzít si protialergický prášek (vyrážka byla pravděpodobně alergickou reakcí na antibiotika). Zabralo to a já aspoň dvě hodiny spala v kuse. Vyrážka pak také začala ustupovat.

Přitom všem jsem samozřejmě chodila do školy. Výčitky jsem z toho neměla, protože s dětmi jsem prakticky nepřišla moc do styku, neboť jsem dělala hlavně papírovou práci, a také mi dle tvrzení lékařů přední londýnské nemocnice vlastně vůbec nic nebylo.

Hned v pátek ráno po příjezdu do Čech jsem se s krásnými a pro mě už téměř směšnými 37,6 °C vydala ke své lékařce. Pouhým poslechem zjistila zánět průdušek a předepsala antibiotika (z jiné skupiny než předchozí). Vůbec mi nevadilo zaplatit 180 Kč za vyšetření samoplátce plus dalších 30 Kč jako poplatek u lékaře, už proto ne, že mi za pár dnů bylo o poznání lépe a příští pátek jsem byla zdravá úplně.

Trvalo mi ale měsíc, než jsem se po třech týdnech teplot zase dostala do kondice. V zásadě měli ti britští doktoři pravdu. Opravdu to časem přešlo.