Ste spolu už od strednej školy a často o sebe hovoríte v množnom čísle. Nie ste doslova autorskou dvojicou, čím by ale bol Hynek bez Zuzany a Zuzana bez Hynka?

ZUZANA:
Opravdu se známe již mnoho let a právě asi ta léta prověřila naše jednotlivé, ale i společné schopnosti. Přesně víme, v čem ten druhý má slabinu, a tím se úžasně doplňujeme. Jestli vaše otázka směřovala i k Hynkovu obrazu Zuzana v Pařížském studiu, v mém portrétu se neuvěřitelně spojilo viditelné s neviditelným, což je vlastně přesně to, nač se ptáte. Skvělá souhra mezi obsahem a formou.

HYNEK:
Určitě se dobře doplňujeme.

Obaja ste vegetariáni, ako to zmenilo váš život?

HYNEK:
Změnilo to ve mně hodně. Hlavně pohled na svět. Mé tělo cítím jinak, ale co mě především fascinuje na vegetariánství je, že člověk má pravděpodobně větší schopnost myslet duchovněji, což je pro mě hodně důležité. Je to opravdu velice jemná záležitost. Nejíst maso je jedna z možností, jak mít jiný názor na svět. Pro mne bylo též fascinující, že jsem začal jinak vnímat barvy kolem sebe. Opravdu to všem moc doporučuji, alespoň na dva měsíce. Ta zkušenost v životě je cenná.

ZUZANA:
Rituál pravidelného jídla je součástí života každého z nás. Většinou si člověk mnohé nepěkné návyky nese již z dětství. V mém případě přišla změna mého životního stylu v jídle velmi dramaticky. Mám velmi silnou alergii právě na některé druhy masa a medicína, myslím tím i ta alternativní, mi nedávala řešení. Mé rozhodnutí stát se vegetariánem v době, kdy mi bylo asi dvacet let, patří mezi má moudrá životní rozhodnutí. Změnilo se mnohé: více si všímám věcí kolem sebe, jsem citlivější a hlavně jsme si oba s Hynkem uvědomili, jak je naše navyklé stravovaní omezené.

Od leta žijete v Londýne, pred tým ste boli rok a pol v Paríži. Do Londýna vás dostal úspech Hynkovho portrétu, ako ste sa ale dostali do Paríža?

HYNEK:
Do Paříže jsme se dostali poměrně kuriózní cestou. Hlavně musím říci, že jsme ji vůbec neplánovali. Naskytla se nám možnost odjet na tři měsíce do ateliéru malíře Romana Kameše. Během těch tří měsíců jsme se rozhodli zůstat a pracovat nějaký čas v Paříži. Poté přišla možnost přijet do Londýna, tak jsme neváhali a přijeli.

Je pravda, že jsme strávili poměrně dlouhou dobu v Paříži a musím říci, že to byl velice zásadní pobyt po všech stránkách, jak životních, tak uměleckých. Člověk si hodně věcí v cizině vyjasní. Úspěch v této soutěži je velká pomoc, protože se nám tady otevřely jiné možnosti, které jsou težko jinak k nalezení. Ocenění samotných Angličanů je obrovským úspěchem. Paříž to vše nastartovala, i přesto, že jsou to naprosto odlišná města. Obě metropole vnímám jako ideální diptych, který by se měl doplňovat. Pravda je, že Londýn je hodně o penězích, bankách a obchodu, ale kde jsou peníze, tam jsou také umělci. Londýn je v předních pozicích současného umění. Úžasně zajímavé je chodit na výstavy a potkávat se s tak rozmanitým světem, jakým je právě umění.

Paríž má stále imidž mesta s kaviarničkami plných elegantných žien a intelektuálov, Londýn vystihujú skôr bankári v oblekoch. Aké su podmienky pre umelcov v týchto mestách?

ZUZANA:
Paříž je nesrovnatelná, neporovnatelná s Londýnem a naopak. V našich očích je Paříž opravdu symbolem ´krásné ženy´.
Umělec vždy nejdříve nějakým způsobem sonduje, na jakém žebříčku popularity je, jak odborné, tak i laické veřejnosti.
Asi to je docela stěžejní věcí, protože můžete mít obrazů, soch, grafik plný ateliér a společnost vás vlastně vůbec neslyší.
V Paříži stále převládá vlna abstraktní, jsou tam hluboké duchovní kořeny, práce se spiritualitou. Je to nádherné město na snění, na uvědomování si barev, odstínů, ale vše jaksi pluje vám nad hlavou.
Zato Londýn je tvrdým obchodníkem, který přesně ví, co chce. V Londýně se nedá vznášet v oblacích, on po vás chce jasná stanoviska, jasný, přesný záměr a když se trefíte, tak máte na druhou stranu i to ocenění. Ale asi hlavní věcí, která nám tu opravdu velice imponuje, jsou vyrovnané síly mezi mnoha uměleckými odvětvími. Jednodušeji řečeno, máte tu jedinečnou možnost vidět to nejlepší, ať je to operní zpěv nebo video art. Vše je ve vysoké kvalitě na stejné pozici, a to je neuvěřitelné.
Po mé době temna, kdy jsme dostudovala v Čechách v oparu, že být textilním umělcem je nesmysl, je to vysvobození být tady.

HYNEK:
Podmíky jsou tady skvělé! Je tu hodně galerií, které jsou většinou zadarmo, jsou státem podporované a co je důležité je, že je tady publikum, které se o to vše zajímá. Ale na druhou stranu si myslím, že když se tady člověku nedaří, tak netuším, proč zůstávat v tak drahém městě.

V Británii je množstvo galérií bezplatných. Je ešte niečo, čím sa odlišujú od iného sveta?
HYNEK:
Hlavně kvalitou, zajímavostí a velkorysostí. V jiných evropských městech najdete určitě silné skupiny, které hodně ovlivňují umění. Většinou to jsou dvě, které se nemají nazorově rády, a když je jedna silnější a vy patříte do té slabší, tak s tím moc nenaděláte, protože máte danou nálepku. Ale tady mně to připadá, že díky tomu širokému spektru je to hodně tolerantní a opravdu záleží jen na divákovi, co chce vidět. A toho si v Londýně velice cením. V drtivé většině tady člověk může vidět všechno, co se děje ve světě. Londýn je taková velká přestupní stanice, kde se můžete svobodně rozhodnout, kam pojedete a jakým expresem se vydáte.

ZUZANA:
Jak jsem to již naťukla, asi nejpodstatnější je ta barevnost, mnoho světů se tu potkává a konfrontuje své nejlepší schopnosti, tady v jeden den je neuvěřitelný počet vernisáží, performancí, čtení literatury. Nepřeberné množství možností, jak se něco nového dozvědět a pochopit tu pozitivní stranu globalizace.

Hovorí sa, že každý Marx potrebuje svojho Engelsa. Sú ešte nejakí mecenáši, ktorí by podporovali umelcov?
HYNEK:
Samozrejmě, že existují, kde jinde by měli být než v Londýně?
ZUZANA:
Je to až neuvěřitelné, ale tady v Anglii, přesněji tady v Londýně to funguje. Stále se tu najdou osvícení bohatí lidé se skvělými kontakty, kteří velmi chytře vědí, že investice do umění ve správný čas, je skvělým obchodním tahem. A hlavně setkávání se s uměleckým světem je velká zábava, není to nudný život bankéře.

A v Česku?

ZUZANA:
V Čechách nejsou peníze a bez peněz se sbírat umění ve světovém kontextu, podle mě, prostě nedá. Znám mnoho schopných a velmi fundovaných lidí, kteří mají skvělé předpoklady ke sbírání umění, ale bez finančního pozadí to opravdu nejde.

HYNEK:
Myslím, že je to na dobré cestě. Není to příliš otázka financí, je to spíše o přemýšlení a vzdělanosti.

Väčšina výtvarníkov študuje dlhé roky, umelecké školy však akoby nerátali s tým, že sa umelec bude musieť aj predať a uživiť. Ako absolventi takýchto škôl zvládajú stretnutie s realitou?

HYNEK:
Každý člověk má neopakovatelnou cestu. Uměním se dá uživit, je jen otázkou na jaké úrovni. Většina umělců riskuje každý den, že se neuživí. Je to každého věc a s tím musí umělec počítat.

ZUZANA:
Když jsem dostudovala a konečně jsem vskočila do reálného žití, tak jsem si neuvěřitelně oddychla. Každá akademická půda má svá pravidla, svou typickou atmosféru, svůj svět. Naše umělecké školy mají s realitou společného jen málo. Realita je mnohost, variabilita, ostrost a to mě neuvěřitelně osvobodilo. Vnitřní řád školy vás zařadí do škatulky, ty jsi ten a ten, patříš tam a tam a nic víc. Mě trápilo to odcizení. Takový ten pasivní útlum, kdy něco děláte, dáváte do toho vše a přitom pak zjistíte, že to byla jen hra, že jste se po deset let svých studií dusili, byli jste přitom trapní a co je na tom všem nejhorší, mysleli jste to své umění smrtelně vážně! Mohu mluvit jen ze své osobní zkušenosti, čím jsem za tu krátkou dobu, co jsem ze školy, prošla. Teď oslavuji reálný život. Není jednoduchý, je velice složitý, je to boj vnitřních a vnějších sil, ale ta pravost, ryzost se nedá ničím imitovat. Samozřejmě některá rozhodnutí byla správná, jiná nikoliv, ale byla moje.

Čím sa dnes živí väčšina vašich spolužiakov?

ZUZANA:
Co se týká mého oboru, tedy klasického textilu, tak nás zůstalo neuvěřitelně málo. Ono je to s textilem trochu složitá věc a hlavně je v Čechách úzce spjat s textilním průmyslem, který za posledních deset let totálně vymizel. Ale dnes je doba spojování, Evropa je celek, tak snad se i u nás textil probudí.

HYNEK:
Je to různé, ale většina jich skončí v reklamních studiích. Na druhé straně se najde pár umělců, kteří se živí jen prodejem svých prací.

HYNEK:

Počas strednej školy ste prestúpili na ´hollarku´ a dnes v Londýne robíte to, čo tu robil pred štyrmi storočiami aj Václav Hollar. Spôsob vašej tvorby je výrazne odlišný, cítite ale napriek tomu nejaké spojenie?
Vystudoval jsem střední školu Václava Hollara, teď jsem v Londýně, kde působil. Je to dobrý pocit, že na této půdě působil úspěšně český umělec a je ještě dnes oceňován.

Robíte aj abstraktné umenie, ale preslávil vás hyperrealizmus pripomínajúci fotografie. Ako sa vyvíjal tento spôsob maľby vo všeobecnosti a ako ste sa k nemu dostali vy?
Stále se vyvíjí. Můj přístup k malovaní či umění je konceptuální. Pro mě je důležité dělat ve stejné době úplně odlišné věci, abstrakci či fotorealismus. Kdybych to měl jednoduše vyjádřit, tak hyperrealismus mě drží v reálném světě, ve kterém žijeme, a v abstrakci se většinou hodně daleko ztrácím, což je někdy velice náročné. Je to podobné, jak jsem říkal, že Londýn a Paříž je dyptich, který se musí podporovat. Tak v mém případě je to hyperrealismus a abstrakce.

Na tento druh maľby treba talent, ale určite aj veľa trpezlivosti. V akom sú pomere?
Talent je dobrá věc, ale to není vše. Je to hodně o těžké práci, kterou musí každý umělec s velkým talentem či netalentem podstoupit. Trpělivost je mi sympaticka.

Hoci sa podobajú na fotografie, tie vzniknú v okamihu sekundy, zatiaľ čo niektoré hyperrealistické obrazy vznikajú celé mesiace. Čím sa ešte tak výrazne odlišujú?
Vším, nejen tím, že se maluje měsíce. Tištěná fotografie má vlastnost dokonalého provedení, kde lidské oko není schopno se soustředit na jednotlivé detaily, lidské oko to bere jako informaci celku. Zatímco v hyperrealisticky namalovaném obraze se tato bariéra bourá a vy se můžete dostat do větší hloubky fotografie. V tom vidím zásadní rozdíl. A to nemluvím o tom, že je tam cítit lidskost, což v reprodukci nikdy nepocítíte. Hyperrealistické obrazy se nesmí hodnotit podle reprodukce, ale je nutné vidět originál. Divák pak sám pochopí ten diametrální rozdíl.

Hyperrealistické obrazy môžu v laikovi vyvolávať dojem, že je to remeselne náročné, ale nič iné za nimi nie je. Dokážu vás takéto názory nahnevať?
Ne, každý má svou představu o umění.

Zuzanu ste v minulosti maľovali niekoľko krát, na víťaznom portréte ste ale pracovali šesť mesiacov. Prečo tak dlho?
Protože si to sám vyžádal. Nedalo se časově předbíhat. Každý obraz zraje jinak a jde si svou vlastní cestou.

Tento obraz znamenal veľký prielom vo vašom živote, viete si predstaviť, že by ste ho niekedy predali?
V tuto chvíli jsme nad tím nepřemýšleli. Měl jsem sice nějaké zajímavé nabídky, ale obraz bude putovat po výstavách až do příštího léta. A co bude potom, netuším.

K prvej Londýnskej zákazke ste sa dostali dosť kurióznym spôsobom, kedy ešte vo vašom živote tak výrazne zasiahla náhoda?
Na každý den se dá dívat, že je to náhoda, že zrovna mluvím k vám, k různým lidem. Ale musím přiznat, že já tyto kroky neberu jako náhodu, ale předem dané informace. To, že jsem vyhrál tuto soutěž, mi hodně pomohlo hlavně v praktických věcech, ale v umění ne. Tam se vždycky začíná od začátku. Jinak podobných zážitků, jako jak jsem přišel k první zakázce, mě doprovází celý život a vnímám to, jako svou důležitou součást. Někdy si připadám, že jsem jen nástrojem.

ZUZANA

Najprv ste pracovali s duševene postihnutými, dnes s malými deťmi. Oba projekty sa týkali výtvarného umenia, v čom sa práca s týmito skupinami podobá a v čom odlišuje?
To je velice zajímavá otázka. V mých očích je práce s oběma skupinami stejná. Hlavním faktorem je čistá otevřená energie. Ono je vlastně neuvěřitelně krásné pozorovat, jak v umění nejsou bariéry, komunikujete s tím médiem stejně svobodně, když jste malý tříletý kluk, a stejně, když jste dvacetiletá dívka s Downovým syndromem, není tam zábran. Když bychom pak byli konkrétnější, tak samozřejmě se odlišuje program a skladba témat v kombinaci s různými technikami, ale ve výsledku je to velice podobný proces hledání.

V práci s deťmi spomínate pojem automatická kresba, čo to presne znamená?
Osobně ten výraz automatická kresba ráda nemám, ale ten pojem za sebou schovavá práci s prvními výtvarnými pokusy. Kdy se snažíme zachytit kolem sebe, ale i v sobě objevené síly, celý ten složitý svět, který v době našich dvou let nejsme schopni pojmou komplexně, ale často, když se díváme na naše první kresby, tak cítíme, že je v nich něco schovaného, na co jsme již staří, abychom to pochopili. A to je má cesta.

Pociťujú už takéto malé deti frustráciu akú poznáme my dospelí, ktorí máme v hlave jasnú predstavu ako by sme niečo namaľovali, ale zrazu zistíme, že výsledok má ďaleko od toho čo sme si predstavovali?
Tento problém mají jen děti už delší čas školou povinné. Je to tím, že musely přijmout okolní systém a přistoupit na hru dnešního světa. Dvouletému chlapci je úplně jedno, co si o jeho díle myslíte a jestli se vám líbí nebo ne.
V tom okamžiku tvoření je tam ten chlapec zcela sám a užívá si na umělecké vlně, je totálně soustředěný a nechává se unášet svými vlastními myšlenkovými obrazy. Samozřejmě mé studium a určitý druh fascinace není nic nového, bylo mnoho chytrých lidí přede mnou, kteří pečlivě zmapovali nebo spíše se snažili zmapovat, jak to s těmi dětmi vlastně je. Mým cílem je pokusit se o propojení mezi mými vlastními představami o světě a jejich představou o dění kolem. Je to pro mě zcela nová sebereflexe.

Výtvarná práca s deťmi má viac rovín, od samotného kreslenia až po návštevy galérií. Ktorú časť majú najradšej?
Myslím, že obě varianty mají své osobité kouzlo. Muzea s sebou nesou příběh a často je to příběh zcela současný, jen letopočty nás mají uklidnit, že je to už dávno. Pro děti sledující ten tajemný příběh ve vitrínkách je zcela reálný a živý, ony se hned přirozeně napojí na věci, pro nás dospělé už minulé, zcela reálně, současně a moderně. V ateliéru probíhá samotná interakce trochu jiným způsobem, ale vlastně já funguji stejně jako ta vitrínka v muzeu, dávam možnost příběhu.

V čom robí pri vyučovaní výtvarnej výchovy náš školský systém chyby?
Není živým organismem! Nechci všechny učitele házet do jednoho pytle, ale u nás vznikl takový omyl, že učitelem může být každý. Viděla jsem to reálně ve svém okolí, když se někdo nedostal na nějakou sobě vysněnou školu, šel na “peďák”, což je hrůza! A hlavním problémem je nedostatek praxe. Vyučovat by měl mladý budoucí učitel teprve po řádné praxi u nás i v cizině. Vidím to sama na sobě, jakou neuveřitelnou školou mi byla práce v Pařiži pro Entract en France, jiná země, jiná atmosféra, jiný svět. Mým velkým učitelským vzorem je Hynkova maminka Helena Martincová, která celý svůj život zasvětila dětem a škole. Snaží se, jako ředitelka základní školy v malé vesničce Máchov, dát dětem to nejlepší, ale obě vidíme ty zásadní, hluboké, systémové chyby v našem školství, které jsou nepřekonatelným problémem. Už jen stálé a velmi trapné střídání ministrů na pozici školství je na pováženou.

Projekt pre deti od 18 mesiacov do šiestich rokov zameraných okrem iného na bilingválnu výchovu ste začali v Paríži, dnes v tom pokračujete v Londýne. Prečo sa niektorí rodičia boja, že ich dieťaťu môže výchova vo viacerých jazykoch uškodiť?
Je tu velký problém, že vlastně u nás problematika bilingvismu je stále ještě v plenkách a teprve teď pomaloučku dochází našemu českému vzdělávacímu systému a hlavně důležitým institucím, že když nebudou podporovat bilingvální vzdělávání Čechů v cizině, přijdou o úžasný zdroj chytrých a vzdělaných lidí, kteří se už nikdy do Čech nevrátí, protože nebudou mít k naší zemi ani vztah ani jazyk. Je též velice důležité se chtít o té problematice něco dozvědět, dnes je doba internetu, doba volně přístupných informací, když vás něco zajímá, není problémem se vzdělávat. Vždy se člověk bojí věcí, které nezná, které vypadají složitě. A hlavně v tomto případě dokonale bilingvní dítě je ukázkou skvělé, každodenní práce rodičů. Samozřejmě tu hraje roli mnoho faktorů, ale určitě není problém, že by se dítě nebylo schopno naučit dobře oba jazyky svých rodičů. Každý rodič by měl na svého potomka mluvit svým rodným jazykem, to je pro dítě nejlepší výukovou metodou. Je to každodenní tvrdá práce, která postupuje velice pomalu a težce, ale výsledky jsou neuvěřitelné.

----------------------------
HYNEK MARTINEC

Narodil sa v Broumově. V jedenástich vyhral prvú výtvarnú súťaž, študoval klasickou maľbu na Akademii výtvarných umění v Prahe, absolvoval stáže v Londýne a v New Yorku. Jeho umelecký záber je široký, venuje sa maľovaniu hyperrealizmu, pracuje i na abstraktných obrazoch a prepája rôzne médiá. V súčasnosti žije v Londýne. V lete dostal BP Young Artist Award a ako jediný v histórii ceny o niekoľko týždňov získal aj cenu návštevníkov. Viac na www.hynekmartinec.com

ZUZANA JUNGMANOVÁ
Vyštudovala odbor textilná tvorba na Vysokej škole umeleckopriemyselnej v Prahe. Má za sebou viacero spoločných aj samostatných výstav. Pracovala s rôzne mentálne postihnutými ľuďmi v atelieri gobelínovej arteterapie v Ústavu sociální péče Javorník, v Paríži pre Entract en France pracovala s deťmi predškolského veku a dnes v projekte pokračuje v Londýne. Záštitu nad Kid's Art Club prevzalo České centrum. Viac na www.czechcentres.cz/london