Už si ani nepamatuju, od kdy tam je. No, bude už to nějaký pátek. Když tak nad tím hlouběji přemýšlím, mám pocit, že ho vybudovali, když jsem byla ještě docela malá a nad zemí zářila pěticípá hvězda. Jó, to už je dávno.

Ale ten nájezd stojí dál. Neotřášla jím Sametová revoluce ani srdcervoucí rozdělení Československa. Ale on tam tak tiše dál stojí, šedivý, majestátní, přiblblý. Nájezd, jenž má usnadnit život cyklistům i maminkám tlačícím kočárky.

Jenže tenhle je všech zbytečností král. Zatímco většina jeho jmenovců má sklon maximálně 50°, tenhle má asi 75°, a to fakt nepřeháním. Často jsem si kladla otázku, přitom, co jsem se snažila vytlačit po něm kolo (neznám člověka, který by ho dokázal VYJET), kdo mohl takhle kravský nájezd vyprojektovat a jestli ten dotyčný v životě seděl na kole nebo dokonce tlačil kočárek. Fakt, že je kolem betonového nájezdu čím dál tím více vyšlapaná a kolskými pneumatikami uježděná tráva, svědčí o tom, že nejsem jediná, kdo pochybuje o jeho smyslu. A když jsem se odcerovala a místo bicyklu začala tlačit kočárek, skřípala jsem zuby ještě víc.

Na Britech se mi líbí to, že méně remcají a více jednají. Hrozně to na nich obdivuju, protože já jsem vždycky byla zvyklá dělat to obráceně, jenže když jsem sem přijela jako au pair a zjistila, že mojí šéfce není blbý za mnou v pátek odpoledne přijít a říct mi, že vidí, že jsem vytírala, protože se ta podlaha hezky leskne, ale z jednoho úhlu se leskne trochu míň a jestli bych to mohla jít převytřít, uvědomila jsem si, že tenhle přístup má něco do sebe. Nebyla sice nejpopulárnější ženou v sousedství, ale zato vždy dostala to, co chtěla, a to velice asertivním způsobem, takže si nikdo z nás nemohl stěžovat.

Doufám, že se nikdy nedostanu do stavu, kdy budu jako moje bývala šéfka, ale něco jsem se od ní přece naučila: když se mi něco nelíbí, můžu to říct a usilovat o změnu. A i když se změna neprosadí, alespoň jsem proto udělala maximum a hlavně, furt je to lepší než stát v rohu a nadávat.

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem zase byla po pár měsících v lůně české země a snažila se po pětasedmdesátistupňovém nájezdu vytlačit golfky s desetikilovým dítětem. A když jsem ho pak druhý den potřebovala sjet a nerozhodně jsem stála nad betonem překlenutou propastí a přemýšlela, jak se dostat dolů, aniž bych vyklopila dítě nebo se přizabila o kočárek, řekla jsem si: A dost.

I poslala jsem na Městský úrad návrh na úpravu nájezdu. Po měsíci mi přišla odpověď, že to zváží a když na to příští rok budou peníze, projekt zrealizují, což mi sice znělo zhruba stejně jako zamítavá odpověď, ale zase mě hřál ten dobrý pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla.

Když jsem se o své korespondenci s Městským úřadem zmínila své mamce, moc se smála, že prý jsem v Čechách třikrát za rok a kecám do městského plánování.

Když mi dva měsíce na to volala, že viděla nějaké chlápky z úřadu, jak nájezd obhlíží, už se tolik nesmála. A když mi za další měsíc sdělovala, že nájezd rozbourali a budují nový, tak se už nesmála vůbec. Zato já jsem na vrcholu blaha. Už se těším, až zase pojedu domů do Čech. Až si koupím tatranku a pak jednou rukou lehce vytlačím kočárek po zbrusu novém nájezdu.