V Irsku žiji již třetím rokem a některé věci mě nepřestávají udivovat, překvapovat či jim prostě nemůžu přijít na kloub. Zvykla jsem si na rozdělené kohoutky s teplou a studenou vodou, na stání a čekání v koloně aut na úplně zacpané M50, kde značky výsměšně až provokativně přikazují maximální povolenou rychlost 100 km/hod. Taky na záludnost čtyř ročních období v jednom dni, na jakousi pomalost vyřizování (kde zavolám ti zítra znamená ´pokud se ti do konce týdne neozvu, tak mi zavolej znovu´), dokonce už nemám takovou paniku z telefonátů od zákazníků s hrozným přízvukem z Corku. Naučila jsem si řídit vlevo, kupovat maso u řezníka v ´pounds´, svou výšku a váhu znám ve stopách a ´stounech´a pivo umím objednat v pintách (no dobře, to zas tak složité nebylo). Přesto čas od času narážím na jazykové, kulturní či jiné odlišnosti, které mě zřejmě nikdy nepřestanou fascinovat.

Jednou z nich je dublinský Spire. Snad každý má pro něj své originální pojmenování: sloup, tyč, jehla, špalek, šulek či špáratko. Kupodivu ani Irové nezůstávají pozadu a přichází s přezdívkami a specifickým pojmenováním pro většinu známých soch. Oficiálně pojmenovaný Spire of Dublin má přezdívek hned několik: The Spike, The Binge Syringe, The Stiletto in the Ghetto, the Nail in the Pale, the Pin in the Bin či The Erection in the Intersection a nebo má nejoblíbenější Poker near Croker. Irové rýmují, my zkracujeme, zjednodušujeme.

Ale proč o Spire píši? Fascinuje mě asi proto, že nemá žádný účel, význam ani podstatnou myšlenku. Přesto ho Irové navrhovali jako jeden z novodobých sedmi divů světa. Průměr má tři metry v základu a ve vrcholných 120 metrech jen 15 centimetrů. Vrcholek Spiru se může při silném větru vychýlit až o metr a půl, což je prý OK. Váží 126 tun a je z nerez oceli.

Stavitelé ´Jehlice´ se nejvíce zaobírali otázkou, zda je možné a jak Spire postavit. Jak vyřešit takovou stavbu, jak zakombinovat osvětlení, co s rezonancí, jak se vyrovnat s následky silného větru? Zamyslel se ale někdo nad otázkou, proč vlastně Spire postavit?

Původně se na tom samém místě tyčil pomník admirála Nelsona. Pomník byl zničen explozí (IRA) ale část z kamenného Nelsona v Dublinu zůstala. Jeho hlava dnes tvoří součást výstavy, kterou si můžete prohlédnout v Dublin Civic Museum, 58 South William Street.
Další socha, která stála původně poblíž nynějšího Spire na O´Connell street je vyhlášená Anna Livia Plurabelle, známá pod přezdívkou jako tzv. Floozy in the Jacuzzi. Socha je původně pojmenovaná podle hrdinky knihy Jamese Joyce Finnegan´s Wake. Socha Anny Livie stávala v centru města od roku 1988 a byla častou obětí pro graffiti a odpadky. Socha Anny Livie (představující řeku Liffey) ležící ve fontáně se často proměňovala v bublinkovou vanu, když do ní Dubliňáci nalévali v noci jar a ráno bývala hlavní třída plná pěny.

Takové jsou vzpomínky Dubliňanů. Dnešní mladá generace má již od roku 2002 Spire a jelikož je jaksi nepřehlédnutelný, stal se místem, kde se schází přátelé a milenci, turisti a nákupůchtiví obyvatelé mířící do shopping center na Henry street.

Proč stojí uprostřed hlavní třídy a jaké poselství asi sděluje turistům, kteří se ho marně snaží vyfotit zespodu? Zřejmě chce poukázat na ekonomický boom, ukázat turistům, že i malý Dublin může být ´kosmopolitní´ a přijít s něčím novým, ohromujícím. A jak říkají samotní stavitelé Spire: ´Není to jen socha, koresponduje se svým okolím a mění se v závislosti na světle. Třpytí se a září, když je obloha jasná, je šedá když tradičně prší a v noci je těžké odhadnout, kde vlastně končí.´ Nové osvětlení, slavnostně zapojené v červenci 2003, umožňuje ´tyčce´ ještě více proměn.