Echo magazin online

www.londyn.cz - ubytování v Londýně již od £50 na týden
www.go-manchester.cz - ubytování v Manchesteru již od £42 na týden
www.go-leeds.cz - ubytování v Leeds již od £40 na týden
www.bohemiaworld.co.uk - vaše jistota v Londýně

Jan Čulík: Člověk mezi dvěma kulturami

Mýtus o cudzích krajinách prežíva vždy. Briti si napríklad dodnes myslia o Nemcoch, že sú to nacisti, aj keď je to zrejme v súčasnosti najdemokratickejší európsky národ, tvrdí šéfredaktor Britských listov Jan Čulík.

Česká ministerka školstva Petra Buzková nedávno vyhlásila, že na celonárodnú výučbu angličtiny a iných cudzích jzkov by mala vláda vyčleniť niekoľko milárd. Je to sympatická myšlienka, dá sa však jazyk naozaj osvojiť v škole či na večerných kurzoch?

Za komunismu byli lidé absolutně izolovaní ve středovýchodní Evropě a nemohli nikam jezdit. Po absolutoriu vysoké školy jsem pár měsíců učil angličtinu na pražské Jazykové škole. V nejlepších konverzačních kursech tam byli studenti, kteří angličtinu uměli opravdu dobře. To, jaké povědomí měli o životě v Británii či USA, to je jiná věc. Ale jejich znalost angličtiny byla důkazem, že když se člověk – i v izolaci –soustředí na studium určitého jazyka, a dělá to opravdu intenzivně a s nadšením, jazyk se naučit dá.

Obecně bych řekl: Základy jazyka by se měly dobrými metodami učit na školách, a to všem studentům. To, že dodneška mladí lidé v ČR pořádně neumějí ani anglicky, ani německy, je skandál. Pohlédněte do Holandska, do Dánska či do Skandinávie, vyučování cizích jazyků je tam na tak vysoké úrovni, že těmi jazyky mluví skoro všichni. Samozřejmě, že je záhodno po určité době studia jazyka umožnit studentovi, aby ve studiu pokračoval na škole v jazykovém prostředí cizí země.

Rôzni špecialisti aj jazykové školy ponúkajú zázračné metódy na naučenie sa cudzieho jazyka. Existuje vôbec nejaká, čo naozaj funguje?

V případě angličtiny, například, existují v současnosti opravdu dobré učebnice. Princip je asi ten: žádný učitel vás nic nenaučí, pokud se jazyku nejste ochotni věnovat sami z vlastní iniciativy, a to velmi intenzivně. Učitel je použitelný jen jako člověk na vysvětlení složitostí, kterým případně žák nerozumí. Všechno se však vlastně musí naučit žák sám. Nesmyslné je učit se jednotlivá slovíčka – ta mimo jazykový kontext nemají žádný význam. Důležité je učit se spíš celé fráze, idiomy. Nejlehčí je to dělat na základě nahrávek rozhovorů, kterým student musí nejprve porozumět a pak by je měl poslouchat tak často, aby mu vešly do krve. Totéž lze dělat později s nahrávkami literárních textů, k rozšíření slovni zásoby. Bohužel, získání znalosti jazyka v prvních etapách znamená nutnost učit se určité věci nazpaměť. Opakovaný poslech jazykových nahrávek to ulehčuje.

Francúzi sa v rámci svojho napoleónskeho komplexu tešili, že ich jazyk ostane krásny, zatiaľ čo angličtina svojou svetovou popularitou určite utrpí a zvulgárnie. Naozaj jej niečo také hrozí?

Ne. Jsou nejrůznější variety angličtiny, ale ve své literární a novinářské podobě je angličtina vynikající vyjadřovací prostředek.

Existuje tzv. Queens‘ English, resp. BBC English, ktorej sa dá krásne rozumieť. Prečo ju však v Británii prakticky nik nepoužíva a každý má nejaký zvláštny prízvuk?

Protože je Británie sociálně a regionálně rozrůzněna, a je na to hrdá. Tato jazyková rozrůzněnost je součástí místní decentralizace.

Nedávno vyšla kniha obsahujúca slová, ktoré angličtine chýbajú, Japonci napríklad majú termín na pomenovanie ženy krásnej iba odzadu. Ktoré slová má angličtina, ale chýbajú vám v češtine?

Před časem jsme se s kolegou Jimem Naughtonem, který učí češtinu v Oxfordu, dívali na český překlad Johnsonových Dějin dvacátého století, jehož autorem byl můj v Praze žijící, nyní už zemřelý otec. Jim Naughton – jako rodilý Brit, který umí velmi dobře česky – kvitoval, že můj otec Johnsonovu knihu přeložil velmi dobře. Jenže, co naplat: angličtina, v důsledku vývoje země k demokracii, trvajícímu čtyři sta let, má politické výrazivo, které má obrovskou historickou resonanci. Použijete např. slova „impeachment“ a Britovi či Američanovi se vybaví všechny historické příklady, kdy byl panovník či vládce zbaven trůnu. Čeština – v důsledku dlouholeté politické podřízenosti českého národa – tak hlubokou historickopolitickou rezonanci nemá.

Občas mě napadají různé anglické idiomy, které se nedají přeložit do češtiny. Postupně, bohužel? pronikají – v angličtině – i do českého prostředí.

Západ stále neprejavuje priveľký záujem o východnú Európu. Akí ľudi sa rozhodnu prihlásiť na Slavonic studies? Čo absolventov takejto školy zvyčajne čaká?

O středovýchodní Evropě studenty informujeme dvojím způsobem. Jednak máme desítky až stovky studentů, kteří se nikdy ke studiu nějakého středoevropského či východoevropského jazyka nepřihlásí, a ty informujeme o středoevropské kultuře tak, že do naprosto standardních kursů (třeba srovnávací literatury) zařazujeme kromě západních i české či ruské nebo polské autory, třeba Hrabala, Kunderu či Škvoreckého. Pak máme speciální kursy, uvádějící do středo a východoevropské problematiky, na základě kultury, v angličině. Upozorňujeme však studenty, že chtějí-li se stát skutečnými odborníky, musejí se naučit jazyk. Takových studentů máme relativně málo, každoročně jich vychází jen několik. Je po nich velká poptávka, protože Británie má málo odborníku na středo a východoevropské kultury. Ten, kdo u nás studuje „exotický“ obor středo a východoevropských studií, po absolutoriu většinou velmi rychle najde zaměstnání, buď u nějakého komerčního podniku, ve vládě, nebo v médiích.

Už niekoľko rokov organizujete výmenné pobyty študentov medzi Glasgowom a troma českými univerzitami. Ich cieľ je jasný, objavili sa ale aj nejaké vedľajšie efekty, ktoré vás prekvapili?

Většinou ty výměny fungují velmi dobře, loni jsem zaznamenal krizi, protože čeští studenti byli jaksi, jak se anglicky říká, „in denial“ – všechno britské bylo špatné.

Jinak se v podstatě současní čeští studenti nijak neliší od západních studentů – studenti z obou částí Evropy mají dnes zcela minimální povědomí o tom, co to byl komunismus.

David Lodge opísal britské univerzity ako miesto častých sexuálnych hrátok. Sú to len jeho erotické fantázie, alebo je britský univerzirný život naozaj taký vzušujúci?

Myslím, že ani ne – od dob Davida Lodge se situace asi změnila a v současnosti podléhá univerzitní život přísným politicky korektním předpisům. Tuším loni vyhodili z Glasgow University nějakého učitele, za to, že se prý vyspal se studentkou. (Někteří) studenti jsou prý mezi sebou sexuálně velmi promiskuitní, ale o tom já nic nevím.

Ani britské univerzity sa nevyhli kšeftovaniu so vzdelaním a do popredia sa pretláčajú odbory, ktorých absolventi môžu vďaka nim ľahšie zbohatnúť. Prežije za tejto situácie glasgowské stredisko venujúce sa kultúre a histórii slovanských národov?

Ano, britská vláda nastavila měřítka tak, že preferovány jsou finančně „velké“ obory, kde studují stovky až tisíce studentů. Nemyslím, že jsou to nutně obory, jejichž absolventi rovnou zbohatnou. Často si studenti volí obory nejmenšího možného odporu („television studies“) a to, do jaké míry jich mohou pak využít k získání dobrého zaměstnání, je sporné.

Avšak protože si konečně britská vláda uvědomila, že studium střední a východní Evropy je ohroženo, chce nyní investovat do jednoho-dvou Centres of Excellence pro studium středovýchodní Evropy a Ruska v období následujících pěti let až pět milionů liber – obdobné částky chce investovat do studia Japonska, Číny a arabských zemí. Takže snad glasgowské středisko středo a východoevropských studií přežije.

BBC nedávno zrušila české i slovenské vysielanie, podobne ako vysielanie v jazykoch ďalších krajín z tohto regiónu. Sú v Británii viditeľné aj ďalšie dôkazy, že záujem o východnú Európu upadá?

Nevím. Rozhodnutí BBC je konjunkturální. Jak mohou Britové vědět, že jejich vysílání mělo v ČR a na Slovensku nějaký vliv, když neznají jazyky? Opakuji, že naopak univerzitní studium středovýchodní Evropy se má v Británii od nynějška podporovat. Uvidíme.

Je niečo, čo vás aj po rokoch na Britoch a Británii fascinuje?

Vůči mě byla Británie po celá ta léta velmi tolerantní. V podstatě mi umožnila dělat to, co jsem považoval za důležité, a to předevšín, doufám, ku prospěchu České republiky.

A čo je na druhej strane pre vás sklamaním?

Nevím. Je fakt, že zcela sobecky využívám britské tolerance a i když obdivuji např. nejlepší britská média a bezpochyby jsem byl ovlivněn jejich etosem i způsobem práce, nějak hlouběji nevstupuji do interakce s místním britským obyvatelstvem. Dělá to úchylka mého zaměstnání – na univerzitě hovořím s kolegy či se studenty vlastně jen o České republice.

Táto krajina je v zahraničí známa hmlou a slušnosťou. Hmla sa tu však hľadá ťažko a aj o slušnosti sa dá pochybovať. Bol to vždy mýtus, alebo sa niečo zásadné zmenilo v posledných rokoch?

Vždycky přežívá o cizích zemích mýtus. Britové si například dodneška myslí o Němcích, že jsou to nacisti, i když je to zřejmě dnes nejdemokratičtější a nejamerikanizovanější evropský národ. Obdobně si Češi a Slováci myslí, že Británie je zemí Sherlocka Holmese. Británie se však za poslední desetiletí velmi radikálně změnila. Mlha přestala existovat tuším už v roce 1956, když byl zaveden Clean Air Act, Zákon o čistotě ovzduší, a ve městech bylo zakázáno topit uhlím. Slušnost přežívá v určitých vrstvách a především mezi staršími lidmi. Buranství chuligánů je dnes ovšem notoricky známé.

Kedysi veľa ľudí opúšťalo krajinu, lebo mali aj nejaké ideály, napríklad túžili po slobode. Dnes väčšina ľudí prichádza do Británie kvôli peniazom. Stali sme sa povrchnejšími?

Myslím, že i za komunismu bylo významnou motivací lidí, proč odcházeli z Československa, “vidět svět” a “vydělat si”. Co je na tom špatného?

Napísali ste, že „českí univerzitní študenti aj dnes používajú pri písaní esejí komplikovaný byrokratický blábol, ktorý používala tajná polícia či komunistické autority v čase, keď oni ešte ani neboli na svete“. Stala sa normalizácia súčasťou našej kultúry a mentálnej výbavy?

Bohužel ano. To je velmi zajímavé. Čím to je, že se Češi a Slováci tak hlubinně identifikovali zrovna s étosem sedmdesátých a osmdesátých let? Že by to bylo tím, že prostě lidé, jejich život tato léta formovala, jsou dosud v ČR a na Slovensku určující vrstvou? Ale proč se pak tytéž zvyklosti projevují i u mladé generace?

Jedna česká iniciatíva chce šestnásť rokov po revolúcii zakázať komunistickú stranu. Má niečo také zmysel?

Ne, protože, jak píše v Britských listech Karel Moudrý, „proti komunismu můžeme bojovat tím, že komunisty nebudeme volit“. Jenže, kupodivu, mnoho lidí právě komunisty volí, takže mají v demokracii zcela legitimní posty. Je to svým způsobem vlastně legrace, historická pomsta, že údajní „odpůrci komunistické totality“ chtějí nyní komunistickou stranu násilím zakazovat.

Niektoré reakcie na vaše články sa nesú v duchu „čo sa do našich vecí stará nejaký Čulík ktorý žije v Británii“. Kde sa berie tá nevraživosť voči ľuďom čo nezostali doma?

Nevím, jestli jsou to typické reakce. Většina reakcí, které v Britských listech dnes dostáváme, jsou reakce kladné. Je možné, že kritikové usuzují, že nemá smyslu se snažit s námi komunikovat...:)

Milan Kundera v románe Ignorance (Nevedomosť) opísal emigrantku, ktorá sa po dvoch desaťročiach vracia domov a je zdesená tak, že sa po pár týždňoch radšej vrátai späť do Francúzska. Čo vás pri návrate domov dokáže zaskočiť tak, že hneď zatúžite po Británii?

Zdá se mi, někdy, že je Británie institucionálně pevnější. Tedy: krade se tu obdobně jako v ČR, ale zlodějny se relativně efektivně stíhají. Takže mám určitý pocit úlevy, při návratu do Británie, že tu na mě nikdo neudělá podraz, a pokud ano, že se – na rozdíl od ČR – ubráním, budu-li křičet. Možná, že je tato představa falešná a pošetilá...:)

Keď už sme pri Kunderovi – je vôbec jasné, prečo odmieta svoje novšie knihy preložiť a vydať v češtine? Je za tým pomsta, strach, malomyseľnosť alebo nejaký skutočne vážny dôvod?

Nevím. Myslím, že Kundera je přesně takový, jako jeho emocionálně založení hrdinové. Hodně ho asi roztrpčila diskuse v Československu v osmdesátých letech, kdy ho čeští disidentští literáti téměř jednomyslně odmítli – a to odmítnutí bylo zjevně neférové a do značné míry bylo motivováno závistí. Možná, že se Kundera bojí dalšího odmítnutí.

Zvláštnosťou medzi českými spisovateľmi čo emigrovali je Pavel Kohout, ktorý v Konci velkých prázdnin všetkým čo ušli za hranice prisúdil dosť pochmúrne osudy, čím sa príliš neodlišoval od oficiálnej komunistickej propagandy. Čo ho k tomu viedlo?

Zkušenost?

Miloš Zeman bytostne nemá rád blbcov a neustále kritizuje novinárov, pretože sa mu tieto dve kategórie ľudí často prekrývajú. Zeman im to s chuťou povie rovno do očí, vy zastávate názor, že idiotov je lepšie ignorovať. Českých novinárov ale kritizujete podobne často ako on...

Protože jsou skutečně špatní. Pozná to každý, kdo se české novinářské výboje srovná s dobrými západními novinami. Nemohu to tady dlouze rozbírat, ale instruktivní je – často to dělám v Glasgow v semináři – srovnat, jak o nějaké významné mezinárodní události informují nějaké britské noviny a třeba Mladá fronta Dnes. Ti lidé v ČR často nejsou ani schopni dát dohromady gramotnou větu. Nevím, proč to je.

Jeden váš kritik napísal, že ako publicista trpíte spasiteľským komplexom. Spasitelia zvyčajne prichádzali so svojim predstavami raja. Aká je tá vaša?

To je dost velké nedorozumění. Já mám jen tu výhodu, že už skoro třicet let stojím mezi dvěma kulturami, britskou a československou, a myslím, že málokdo má takto možnost srovnávat. Proto svědčím o tom, co vidím. Ať si z toho vezme každý, co chce, mně je to konečně jedno. Žádnou představu ráje nemám. Novinář tady není od toho, aby lidem vnucoval nějaká řešení. Svůj úkol vidím v tom informovat lidi o skutečnostech, o kterých nevědí, ale které vážně ovlivní jejich život. Co si z toho vyberou a k jakému dojdou úsudku, to je jedině jejich věc.

Ján Gregor

- - - - - - - - - - - - – - - – – - - - - - - - - - - - - - - -

Jan Čulík (Praha, 1952): novinár, publicista, prekladateľ, vysokoškolský pedagóg. Absolvent Filozofickej fakulty Karlovej univerzity. V 80. rokoch vyučoval českú literatúru, históriu a východoeurópske štúdie na univerzitách v Glasgowe a v Lancasteri. V tomto období spolupracoval aj s britskou televíznou stanicou Channel Four, pre ktorú jeho spoločnosť nakrúcala animované filmy. Od polovice 80. rokov pravidelne prispieval do českého vysielania BBC a od roku 1989 do polovice 90. rokov bol britským korešpondentom Slobodnej Európy, pre ktorú natočil desiatky investigatívnych programov, analýz a komentárov.
Momentálne vyučuje na katedre slovanských jazykov a literatúry na Glasgow University a pravidelne prispieva do Práva a Lidových novín, píše komentáre pre ČRo 6 a publikuje v ďalších médiách. V roku 1996 začal vydávať internetový denník Britské listy, www.blisty.cz, ktorý sa špecializuje na konfrontáciu myšlienok medzi Západom a Českou republikou.

- - - - - - - - - - - - - - -

Z publicistiky Jana Čulíka

O současné britské politice
Postavení britského premiéra Tonyho Blaira je nyní dost podstatně oslabeno a je zřejmě jen otázkou času, kdy konečně převezme premiérskou funkci Gordon Brown. Je velkou otázkou, zda se Brownovi podaří v příštích volbách zvítězit nad mladým konzervativcem Cameronem. Dosavadní průzkumy veřejného mínění jsou v tomto smyslu skeptické. Přitom je však politika britských labouristů i konzervativců v současné době velmi podobná. To, že se konzervativci stali rázem populární, jakmile se v jejich čele objevil mladý politik, ukazuje, do jak značné míry je dnes politika určována mediálními povrchnostmi. Anebo snad se britští voliči domnívají, že ať už budou mít konzervativci jakýkoliv program, mladý politik ho bude schopen komunikovat a realizovat energičtěji.

O smíchu a majorovi Zemanovi
Trvalá popularita seriálu o majoru Zemanovi a plány na nový film o majoru Zemanovi ilustrují tři skutečnosti o české společnosti: Zaprvé, Češi byli více než ochotni v sedmdesátých letech kolaborovat s komunistickým režimem výměnou za pohodlné domy a byty, za spotřební zboží a zábavu v televizi; naproti tomu od roku 1989 jsou zase zcela ochotni se přizpůsobit hodnotám Západu a zatřetí, na celou tuto proměnu hodnot pohlížejí s ironickým humorem. Jsme malý národ, který má historickou zkušenost, že mu každých pár let vládl někdo úplně jiný. Naučili jsme se přežít tak, že předstíráme, že věříme v to, co nám ti neustále se měnící vládci vnucují. Naši televizní detektivové museli být v sedmdesátých letech komunistickými ideology. To jsme přijali a soustředili jsme se na detektivní příběh. Nyní zase lezeme kamsi novým vládcům, Spojeným státům, tím, že učiníme majora Zemana agentem Západu. Samozřejmě, že nám to celé připadá jako obrovská legrace.

O trapnosti a nezralosti
Kundera sám, zřejmě z pocitu trapnosti, orwellovsky přepisuje vlastní minulost. Nedovoluje publikaci svých raných děl , které napsal v Československu, a v rozhovorech na Západě svůj život v Československu do roku 1968 přestylizoval, že je k nepoznání. Donedávna ve svých knihách tajil i svůj životopis. Trapnost nad vlastní nezralou minulostí je, přirozeně, spojena s motivem stárnutí a dozrávání – často však stále trochu křečovitého, obáváme-li se, že nad námi minulost převládne, a tak ji musíme přepisovat, anebo sami autoritativním, konečným způsobem interpretovat, aby se jí po naší smrti proti nám nezmocnil někdo jiný.

O blbosti a Miloši Zemanovi
Zemana zjevně celý život fascinovala blbost. Je jejím analytikem a glosátorem. Má zcela provokativní radost z toho, může-li přijít k idiotovi a do očí mu říct, že je pitomý. Je to nepokrytě elitářské. Je to součástí Zemanova otevřeného boje za základní lidské a kulturní hodnoty. Za kvalitu života. Argumentuje, že idioti nemají právo zaplevelovat veřejný život. Některé skutečnosti, tvrdí Zeman, jsou prostě pod naši úroveň. Takto razantní odmítání nekvality a idiocie je jistě sporná věc. Potíž totiž je, že idioti - řekněme to eufemističtěji - méně nadaní jedinci - většinou nemohou za to, že jsou omezení. Dáte-li blbci najevo, že je blbec, nemůže to pochopit.

O vstřícném imperialismu

Loni v červenci jsem vyučoval v řecké Olympii na postgraduálním semináři tamější Kokkalisovy nadace pro studenty z Harvardské a Yaleské univerzity, ale také pro frekventanty z krizových zemí: z Bosny, ze Srbska, z Makedonie, z Gruzie, z Kyrgyzstánu a z Uzbekistánu. Všechno jsou to země, v nichž se světové velmoci - USA, Rusko, Čína, Evropská unie - snaží silně uplatňovat svůj vliv. Inteligentním a schopným mladým lidem z těchto zemí jsem opravdu záviděl. Všem se jim dostalo vzdělání, a tedy vynikajících možností realizace, v důsledku rozsáhlých školských investic od velmocí, které ve strategicky významných zemích spolu soupeří. Ano, je to imperialismus, je však prováděn otevřeným a vstřícným způsobem. Velké výhody z toho mají občané zemí, v nichž se navzájem sváří zájem všech hlavních světových mocností. Tam, kde Sovětský svaz kdysi prosazoval svou vládu prostřednictvím ideologického, vojenského či etnického útlaku, dělají to Spojené státy dnes zcela jinak: umožňují mladým lidem ze zemí, v nichž chtějí mít vliv, aby v USA studovali na střední i vysoké škole. Jakmile nadaný kyrgyzský či uzbecký středoškolák stráví rok nebo dva na škole ve Státech, už ho mají Američané navždycky. USA budují v zemích, kde chtějí mít vliv, nejen vojenské základny, ale i univerzity. Z těchto škol vychází vzdělaná, sebevědomá a ambiciózní, poameričtěná generace lidí, kteří mají -oprávněný - pocit, že budou patřit k vládnoucím elitám světa. A také budou. Tam, kde sovětská moc vedla k ožebračení, vede americké vzdělání, otevřenost a profesionalita k prosperitě - i když zřejmě jen relativně úzkých vrstev.

Diskuze

PRAKTICKÉ RADY

PUBLICISTIKA

NĚCO NAVÍC

Jan Čulík: Člověk mezi dvěma kulturami