- Home
- Poprvé v UK
- Práce v Británii
- Život v UK
- Au pair a nanny
- Rodina a dítě
- Pracovní slovníky
- Jednotlivá povolání
- Ubytování
- Zdraví
- Doprava
- Škola
- Podnikání v UK
- Osobní finance
- Jak ušetřit
- Důležité oznamy
- Poznámky a glosy
- Váš příběh
- Rozhovory Echa
- Imigrace
- Británie A-Zet
- Kultura
- Události
- Zajímavosti
- Angličtina
- Kam vyrazit
- Komunity
- Irsko
- Užitečné odkazy
- Info in English
- Fotogalerie
PRAKTICKÉ RADY
PUBLICISTIKA
NĚCO NAVÍC
Provozuje Radio Tatras International Ltd
| Vyhledávání |  |
|
|
www.londyn.cz - ubytování v Londýně již od £50 na týden |
VÁŠ PŘÍBĚH: Život na zámku07.01.2007 Mind the gap! Nenechávejte svá zavazadla bez dozoru! Stůjte za žlutou čárou! Nechte cestující nejdřív vystoupit! Posouvejte se dále do vozu! Využívejte všech dveří! Rozestupujte se stejnoměrně podél nástupiště! Nekuřte! Stůjte vpravo, a choďte vlevo! Pozor na škvíru! Ke spokojenému životu v Londýně je bezesporu potřeba nutná dávka sebezapření. Když na mě totiž po ránu uši trhající kovový zvuk křičí podobná hesla, mám chuť amplion, z něhož povely vychází chytnout pod krkem, a začít na něj řvát že platím šestadvacet liber týdně za to, že první čtyři vlaky nejedou mým směrem, pátý je cestou z mého směru odkloněn, šestý předčasně ukončen, a sedmý je tak nacpaný, že se do něj rozhodně nevejdu. ´To se ale nedá nic dělat´, uklidňuji se. ´Žiju tady přece dobrovolně, a až podobné nesnesitelnosti přesáhnou kritickou mez, odstěhuju se.´ Malý únik z trvale stresujícího prostředí ale neškodí, a tak si čas od času dopřávám výlety k moři, do lesa, a několikrát do roka se s nadšením podílím na produkci skleníkových plynů dopravními letadly při cestách po Evropě, protože mám takové tušení, že levné lety co nevidět zakážou, a produkce skleníkových plynů se stane znovu doménou jen těch bohatých. Práce se ale s sebou na venkov odnést nedá, a tak mi nezbývá než zatnout zuby, a každé ráno stát poslušně za žlutou čárou, posouvajíc se rovnoměrně podél nástupiště, a hlavně dávat pozor na škvíru. Na druhou stranu nemohu říci, že bych neměl Londýn rád, a tak jsem si zprvu nebyl jist jak mám zareagovat na pracovní nabídku kdesi v Surrey. Můj oblíbený kovový zvuk mě ale hned příštího rána ujistil, že do Surrey na těch pár měsíců odjedu. A tak jsem svůj pololegálně pronajatý pokoj zcela nelegálně pronajal třetí osobě jež za mě bude platit nájem, sbalil jsem si spacák, kartáček na zuby a několikero dalších civilizačních doplňků, a vyrazil na nádraží, užít si něco málo cestovního stresu. V malé vísce jménem Westhumble bylo velice příjemně. Cestou z nádraží jsem až na několik zajíců nepotkal vůbec nikoho, krom toho, že ani na samotném nádraží nikomu nevadilo, kde stojím, protože tam žádné žluté čáry nemají. Lidé ve Westhumble zřejmě vědí, že stát na kraji nástupiště může být nebezpečné, a nepotřebují, aby to na ně někdo celý den křičel. Vydal jsem se podle instrukcí, do kopce, po jediné místní silnici, zatočil u smluveného smrku a na konci prudkého stoupání se zastavil. Přede mnou stála kamenná stavba, jejíž věk bych odhadoval v řádu několika století, s okny ve tvaru lomeného oblouku a spoustou hradeb. Ihned mi bylo jasné, že malování interiérů bude hraničit s restaurátorstvím, a že tu vzhledem k velikosti budovy strávím celé léto. Na tváři mi naskočil široký úsměv. Tady mi nikdo nebude přikazovat, abych stál za žlutou čárou! Na zámku, jak jsme budově po právu říkali, pracovalo všeho všudy sedm lidí. Lidé různých řemesel, věkových kategorií či světonázorů. Jedno měli však společné. Pocházeli všichni ze stejného slovenského městečka. A tak bylo vždy večer o zábavu postaráno. V mrazáku pro samou slivovici nezbývalo místo na maso, v lednici pro samé uzeniny místo na nic jiného. Provizorně vytvořenou kuchyní pod širým nebem se při společných čajových pauzách nesly veselé historky, a večer pak veselé písně. Ať se zamyslím sebehlouběji, jen stěží si dokážu vzpomenout, zda jsem šel vůbec někdy spát střízlivý. Na druhou stranu lehká dávka alkoholu před setměním na zámku, jehož jeden z předchozích majitelů se oběsil v jídelně, druhý je zakopán kdesi v zahradě a spoustu dalších můžete zcela jistě potkat po půlnoci bezcílně procházet zdmi ve třetím patře, není na škodu. Připočteme li k tomu fakt, že interiér v plném proudu přestavby připomíná spíše špatně udržovaný squatt, nemůže se nikdo nějaké té večerní sklence divit. Hlavní nezapomenutelnou, a od zámku neodmyslitelnou součástí byl ale jeho nový, zatím živý majitel. Veselý chlapík v nejlepších letech, provdaný za vysoce postavenou a pohádkově bohatou veselou manželku, byl toho času něco, jako muž v domácnosti. Jeho nejoblíbenější činností byla výsatba velmi drahých tříbarevných thajských kaprů do nově zbudovaného zahradního jezírka, což byla činnost v podstatě nekonečná, protože kapři byli každé ráno hbitě konzumováni dvoumetrovou volavkou, hnízdící v zámecké zahradě. Zámecká zahrada, jejíž velikost nedokážu určit, protože na celodenní výlet k nejbližšímu plotu mi nikdy nezbyl čas, stojí taktéž za zmínku. Několikapatrový lesopark, v němž rostou sekvoje do takové výšky, že i veverky trpí závratěmi, se hemží všemožnou faunou a flórou. K mým favoritům patří liška, která byla rekonstrukcí zámku bezesporu velmi nadšena, jelikož si ji všichni zúčastnění příslušníci lidského druhu každý večer hýčkali velikou kupou nedojedených kuřecích stehýnek, klobásek s brambůrkem, či zapečených těstovin se šunčičkou, servírovaných k nejbližšímu křoví do velkého plastového lunchboxu. Lišce zřejmě velice chutnalo, protože prázdný lunchbox vždy ráno přinesla zpět ke křoví, čímž projevovala nejen své slušné, zámecké vychování, ale především zájem o další příděl večerních pochutin. A tak, potkáte li někdy v okolí Westhumble nezvykle tlustou lišku, tak ji prosím pozdravujte od těch pár lidí, kteří strávili letošní léto pracovním squattingem na zámku, kde se nemusí stát za žlutou čárou, kde slovo stres není ve slovníku, a odkud se nakonec nikomu vůbec, ale vůbec nechtělo. David Žemlička    Diskuze dokonale (datum: 19/06/2007, 18:51)
 reakcia (datum: 06/02/2007, 11:06)
:) (datum: 10/01/2007, 00:40)
|
Copyright © 2006, Echomagazin, všechna práva vyhrazena
