- Home
- Poprvé v UK
- Práce v Británii
- Život v UK
- Au pair a nanny
- Rodina a dítě
- Pracovní slovníky
- Jednotlivá povolání
- Ubytování
- Zdraví
- Doprava
- Škola
- Podnikání v UK
- Osobní finance
- Jak ušetřit
- Důležité oznamy
- Poznámky a glosy
- Váš příběh
- Rozhovory Echa
- Imigrace
- Británie A-Zet
- Kultura
- Události
- Zajímavosti
- Angličtina
- Kam vyrazit
- Komunity
- Irsko
- Užitečné odkazy
- Info in English
- Fotogalerie
PRAKTICKÉ RADY
PUBLICISTIKA
NĚCO NAVÍC
Provozuje Radio Tatras International Ltd
| Vyhledávání |  |
|
|
www.londyn.cz - ubytování v Londýně již od £50 na týden |
VÁŠ PŘÍBĚH: Ve zvláštní školeV severním Irsku zvláštní školy nejsou. Funguje tady to, čemu se v Česku říká integrace. Kdo má nějaký handicap, mozkovou disfunkci nebo je zkrátka nechápavý, nezavřou ho do zvláštní školy nebo ústavu, ale učí se s ostatními v normální škole. Vláda mu zaplatí asistenta, který je s ním celý den ve třídě. Když dospěje, nedostane ´papíry na hlavu´, ale normální práci. Dělá, co zvládne, i kdyby to bylo jen zametání chodníku, a bere za to výplatu. Neříká se tomu integrace, neříká se tomu nijak, protože je to úplně normální. A říci o někom, že je handicapovaný, je značně politicky nekorektní. Kdyby si někdo dal jen trochu tu práci, může vás za takovou urážku dohnat před soud. Používá se ´children with special needs´ nebo ´learning difficulties´. Máme jednoho v práci. Patrik není nikterak těžce postižený, jen trochu pozadu. Je mu šestnáct, má tenké tělíčko jedenáctiletého kluka a je mimořádně nemotorný. Vzali ho do skladu kuchyňských spotřebičů, aby si trochu vylepšil muskulaturu a mezi dospělými chlapy dohnal svůj mentální vývoj. Je to zkouška trpělivosti pro něj i pro nás. Každou chvíli se na něj zřítí nějaká hromada krabic a když mu pomůžu něco těžkého zvednout, on stejně ztratí rovnováhu a zřítí se to na nás na oba. Psychicky je na tom tak mezi třemi a šestnácti, takže je klidně schopný organizovat nakládku nebo jednat se zákazníky, ale taky klade neuvěřitelně hloupé otázky. A třeba pětkrát po sobě, protože nikdy nevnímá odpověď. Každodenní dialog: Nazdar Patriku. On: nazdar, co děláš? Jdu do kuchyňky. Proč? Uvařit si kafe. Proč? Protože mám přestávku na kafe. Proč? V tu chvíli mě zpravidla přejde trpělivost a řeknu něco jako Patriku prosím tě sklapni a vypadni. On chvíli mžourá přes brejličky a pak se s milým úsměvem zeptá: Proč? V duchu posílám všechny learning difficulties k čertu. Dostali jsme nedávno práci ve škole, právě jako ´classroom assistants´. Znělo to jednoduše. Dostaneš jednoho na starost, budeš mu v hodinách pomáhat, aby udržel tempo s ostatními a když to nebude třeba, budeš k ruce učiteli. Nikdo nás ovšem neupozornil, že se tam učí kluci, co byli kvůli chování vyhozeni ze všech ostatních škol. A někteří i z této. Ti pak chodí do ´training centra´, kde mají praktický výcvik: zedničinu, stolařinu a autodílnu. Týdně několik povinných hodin matematiky a gramatiky, což je srdcervoucí utrpení pro ně i učitele. Překvapilo mě, že vyučující, třebaže na takovéto škole, může nezvládnout výpočet dvou třetin z dvanácti. Ona totiž kvalifikace v britském vzdělávacím systému není zdaleka to nejdůležitější. Když nás ředitel přijímal, neptal se vůbec na naše diplomy a certifikáty, zajímal ho jen Child Protection Police Vet. A říkal to s viditelným výrazem děsu ve tváři. Police vet znamená potvrzení od policie, že jsme nikdy nespáchali incident, jehož obětí je dítě. Nejde jen o sexuální zneužití, stačí i facka nebo vůbec nepřiměřený trest. Záznam do rejstříku (a tedy navždy sbohem učitelování) prý dostanete nejen po prokázaném incidentu, ale už při stížnosti nebo žalobě. I když se nakonec ukáže, že si to studentík celé vymyslel. Britské předpisy na ochranu dětí stojí na presumpci viny. Lidově řečeno musím dokázat, že jsem mu tu facku nedal. Což je skoro nemožné. A děti to vědí. Proto se ředitel tvářil tak tragicky a když mu pak došly naše čisté rejstříky, v euforii nám nabídl dvě místa na celý školní rok namísto původně slibované jedné večerní hodiny angličtiny týdně pro Poláky. Tak jsem nastoupil do těch dílen. Věděl jsem, že nemůžu nikoho ani cvrnknout za ucho, dokonce mu tím ani vyhrožovat, ale netušil jsem, že se žáků nesmím dotýkat vůbec. Třeba pochvalně poplácat po rameni. Jsou to šestnáctiletí skoro chlapi, rád bych s nimi jednal na rovinu, tohle mě dost brzdí. Oni si naopak můžou dovolit úplně všechno. O přestávce mají dovoleno kouřit na dvorku, protože zákaz kouření by byl v takové instituci neudržitelný. Když končí přestávka, ti, co ještě nemají dokouřeno, mohou tak v klidu učinit. A protože nesmí zůstat ani minutu bez dozoru, jeden z pedagogů tam s nimi musí stát, dokud všichni netípnou. Pokřikování na učitele je normální, to se dá buď ignorovat, anebo pokud máte postřeh a dobrou angličtinu tu poznámku vrátit. Přišel mistr, něco jim říkal, já jsem zaslechl jen jejich hlasitou odpověď: ´Fuck off!´. Mistr odcupital, za chvíli to šel zkusit znova. Tentokrát ho přetáhli zednickou lžící přes záda, já jsem dostal kouskem odlétnuvší malty do obličeje. Tak nevím, mám tam zůstat? Jakub Skřebský    Diskuze sen (datum: 02/03/2008, 21:37)
 
|
Copyright © 2006, Echomagazin, všechna práva vyhrazena
